<pb n="1"/>

Zynki našeje ryče.

Wot

J. Jakuba Buka,

seminarskeho wučerja.

Wažna, jara wažna wěc za teho, kiž chce našu ryč lěpje zeznać, je
dospołniša znajomnosć jeje zynkow po jich přirodźenym zrjadowanju a
rozdźělenju, po jich twjerdosći a mjehkosći, po jich překhodźowanju a
sozastupowanju. Bjez tuteje znajomnosće je ćežko, naš prawopis, našu
ryčnicu dospołnje dozrozemić. To je mi znate z prjedawšeho zhonjenja, to
widźu tež hišće wšědnje, hdyž we wustawje, w kotrymž sym za wučerja
postajeny, serbsku ryč wuču, prawopis a ryčnicu při tym wukładujo. Duž
dha so mi zdaše, zo snadź móhło to wosebje našej študowacej młodźinje
lube a wužitne być, hdy by so ji wobšěrniše rozpytowanje zynkow našeje
ryče podało a přez to wěsty klučik k prawopisej a k ryčnicy poskićił. To
chcu w sćěhowacym pospytać. Na spomnjene wotpohladanje dźiwajo, budźe
tež cyłe rozpominanje a rozkładowanje něšto zwjeŕšniše, šěrše a na
słowach bohaćiše, hač traž by być dyrbjało, hdy by jenož za
ſilologiskich čitarjow spisane było.

<pb n="2"/>

§. 1.

Rozdźělenje zynkow

po jich přirodźenym nastaću přez wšelake organy.

Kóždy zynk čłowječeje ryče nastawa přez to, zo płuca z wěstej mocu dych
wutłóča, kotryž so potom w krku a horće přez jazyk, dźasna, zuby a hubje
wšelako přestworja.

I. Samy dych, z płucow wutłóčeny, je bjeze wšeho dalšeho přestworjenja
hižon zynk, mjenujcy h, kotrež teho dla někotři tež pra-zynk (ur-laut)
mjenuja. Přir. grich. spiritus lenis a asper. — Jeli tutón dych mócniši
a přez wužši krk trochu přestworjeny, dha nastawa z h druhi zynk ch. Při
woběmaj zynkomaj je dych trajacy a, móhł rjec, rozćehnjomny; hdyž pak so
tón samy na wěste wašnjo zatorhnje, tak zo njeje wjacy rozćehnjomny,
alje kaž z dobom wustorčeny: dha dóstawamy z h a ch dwaj nowaj zynkaj,
słabe g a mócniše k. Tak mamy hižon štyri zynki, kotrež móžemy, dokelž
so wosebje w krku stworja, krkniki (gutturales) mjenować. Tež h chcemy,
hačrunjež móhło so z wěstym prawom hako prazynk wot ch, g, k dźělić, z
dobrych přičinow sobu do krknikow wzać.

Dźemy kročel dale. Hdyž so wólny dych, z płucow wutłóčeny, w zadnim
horće, kaž so zda, přez wuzběhnjenje zadnjeho jazyka trochu sćišći a
zhusći, tak zo syčeć počina: dha mamy z h nowy zynk, mjenujcy ž; jeli
zhusćeny dych mócniši, mamy š. Z dobom wustorčene ž je dž, za kotryž
zynk žaneho wosebiteho pismika nimamy; z dobom wustorčene š je tš,
kotrež so přez pismik č woznamjenja. Tu mamy zasy štyri zynki <pb
n="3"/>ž, š, dž, č, kotrež móžemy najwužitnišo mjehke syčawki
pomjenować. — Tajke zhusćenje dycha móže so tež bóle w prědku w horće
stać, hdyž so prědkowny dźěl jazyka, a to hišće něšto wyše, hač prjedy
zadni, wuzběhnje, tak zo dych wótrišo syči, dyžli při mjehkich
syčawkach. Tu nastawa z cunjeho ž wótriše z, a jeli dych mócniši, maš s;
z dobom wustorčene z je dz, za kotryž zynk wosebity pismik pobrachuje, a
z dobom wustorčene s je ts, za kotryž zynk mamy wosebity pismik c. Tak
dóstachmy zasy štyri zynki z, s, dz, c, kotrež chcemy twjerde syčawki
mjenować. — Tudy móhło so přispomnić, zo so při spomnjenym wuzběhnjenju
jazyka tež zuby, wosebje pola twjerdych syčawkow, zamkaja, zo by dych
přez to hišće bóle zhusćeny a wótry był. Dale ma so tež přispomnić, zo
dyrbjałe so tute zynki: ž, š, dž, č - z, s, dz, c po prawym tež po
organje runja krknikam pomjenować, a snadź jazyčniki (linguales) aby
hewak někak rěkać; tola ze wšelakich přičinow njech su radšo „mjehke“ a
„twjerde“ syčawki (sibilantes).

Pohladajmy dale. Tež přez zuby móže so wólny dych, z płucow wutłóčeny,
přestworiċ, runjež kaž prjedy přez krk a jazyk. Tola tu našim
słowjanskim ryčam dwaj zynkaj pobrachujetaj, kotrajž so w někotrych
połnócnych germanskich ryčach namakataj. Mjenujcy Słowjan nima žaneho
zynka, kotryž by so wosebje přez zuby stworił a při tym tež trajacy a
rozćehnjomny był; tu ma wón jenož taj dwaj zynkaj, kotrajž so z dobom
wustorčitaj, a to staj słabe d a mócniše t. Tutaj zynkaj móžetaj
zubnikaj (dentales) rěkać, dokelž so wosebje přez zuby stworitaj,
hačrunjež tu tež jazykowy kónčk, kaž so zda, bjeze wšeho sobuskutkowanja
njewostawa.

<pb n="4"/>

Wot zubow pokročamy dale k hubomaj. Hdyž so wólny dych, z płucow
wutłóčeny, přez hubje zhusći: dha mamy z prazynka h nowy zynk w, a jeli
zhusćeny dych mócniši, mamy f. Z dobom wustorčene w je b, a z dobom
wustorčene f je p. Tute štyri zynki w, f, b, p stworja so po tajkim přez
hubje, a duž njech je jich mjeno hubniki (labiales). Jenož f so druhdy
tak prawje přez samej hubje njestworja, kaž by so to po prawym stać
móhło a dyrbjało, ale bóle z pomocu zubow, přez to, zo delnja huba na
hornje zuby přilěha: hornje zuby zastupuja tu, móhł rjec, hornju hubu.
Wšě hač dotal spomnjene zynki hromadu zestajawši dóstanjemy tutón
wobraz:

Wobraz I. Dych

trajacy storčeny

słaby mócny slaby mócny

Krkniki (gutturales) h ch g k

Mjehke syčawki ž š (dž) č

Twjerde syčawki z s (dz) c

Zubniki (deutales) — — d t

Hubniki (labiales) w f b p

Přisp. 1. Tutón wobraz derje zrozemiwši widźiš, kak so z prazynka h
wšelake druhe zynki stworja, najprjedy w krku, potom w zadnim, dale w
prědnim horće, a na posledku bjez zubami a tež bjez hubomaj. Dych, z
płucow wukhadźacy, nańdże tu na swojim puću na pjećich městach (šeste
njeje skoro móžne!) wěste zadźěwki, kotrež jón přestworjeja. Organy,
kotrež tute zynki stworja, su wšě pódu: dwě hubje, dwoje (hornje a
delnje) zuby, prědni jazyk z prědnimi, zadni jazyk <pb n="5"/>ze zadnimi
dźasnami, jazykowy korjeń z krkom. Kóždy tajki por organow móže na dwoje
wašnjo skutkujo zynki stworić, přez bliženje a přez zamkanje. Hdyž so
hubje jena k druhej jenož bližitej, dha so dych zhusći, wostanje pak
trajacy a rozćehnjomny; ale hdyž so hubje na khwilu zamknjetej a potom
nahle wotčinitej, dha so dych z dobom wustorči. Přez bliženje hubow
nastawa po tajkim w a f, přez jej zamkanje pak b a p. Runjež tak
nastawataj přez bliženje zubow dwaj zynkaj, kotrajž pak słowjanskim
ryčam pobrachujetaj, a přez jich zamkanje tež dwaj, mjenujcy d a t. Dale
přez bliženje prědujeho jazyka k prědnim dźasnam dwaj zynkaj z a s, a
přez zamkanje dz a c; přez bliženje zadnjeho jazyka k zadnim dźasnam ž a
š, a přez zamkanje dž a č. Přez zwuzkosćenje krka z pomocu jazykoweho
korjenja nastawa ch, přez zamkanje krka z pomocu jazykoweho korjenja
nastawataj g a k. Wěc wostanje tu tasama, je jenož z někotrymi druhimi
słowami wukładźena. Chcył pak něchtón po tutym poslednim rozkładźenju
wobraz zynkow zestajić: dha by jenož hłowu prjedawšeho wobraza trochu
přeměnić trjebał, wšo druhe móhł wostajić. Tajka nowa hłowa by něhdźěn
tahlej byla:

Organy stworja

přez bliženje přez zamkanje

hdyž je dych hdyž je dych

słaby mócny słaby mócny

Přisp. 2. Dwaj ze spomnjenych zynkow nimataj žaneho wosebiteho pismika;
to staj dž a dz. Nam Serbam to wjele njewadźi; přetož tutaj zynkaj staj
drje w druhich slowjanskich ryčach, kotrež maja g město našeho h,
wosebje w pólskej ryči jara zuataj, tola w našej serbskej ryči staj jara
rědkej, haj tu so skoro ženje njenamakataj. Jeničke słowo, kotrež so
najbóle za jeju přikład bjerje, je ſiga, na ſidzy, ſidžić (kaž něhdżěn
ruka, na rucy, ručić), hačrunjež tež tu w staršich knihach čisće po
duchu našeje ryče fiha, na fizy namakamy. Duž móžetej so dż a dz prawje
rady z našeho abejceja wuwostajić, čehož dla stej tež we wobrazu do
wobłukow stajenej. — Nichtón snadź njebudźe dž wopačnje z dź přeměnić,
wo kotrymž budźe pozdźišo ryč.

<pb n="6"/>

II. Zynki, kotrež smy hač dotal zeznali, stworja so wšě na jara jednore
wašnjo, jenož přez jedyn por spomnjenych organow. W słowjanskich ryčach
dale so rozhladujo namakamy hišće pjeć zynkow, kotrež pak so na žane
wašnjo tak jednorje njestworja. Tute chcemy nětkoj hłubšo přepytać. Ze
zamysłom, mjenujcy lěpšeho zrozemjenja dla, chcemy tudy naspjetny puć
wot hubow ke krkej, a niċ wot krka k hubomaj hić. — Přez zamkanje a
nahłe wotčinjenje hubow nastaštaj zynkaj b a p. Hdyž pak so hubje
zamknjetej a zasy njewotčinitej, ale dych přez nós wukhadźeć datej: dha
nastanje nowy zynk, mjenujcy m. To samo móža tež zuby činić, z čehož n
dostanjemy. Tutaj dwaj zynkaj njetrjebataj nic jenož hubje a zuby, ale
tež třeći nowy organ, mjenujcy nós, hdyž mataj so wuprajić. Dźemy dale
do zady k jazykej. Jazyk so pozběhuje a bliži so k prědnim dźasnam; přez
to nastawa, kaž je hižon znate, z a s. Hdyž pak jazyk při tym třepota,
dha mamy nowy zynk, mjenujcy r; to samo dale do zady suhnjene, hdźež
hewak ž a š so stworitej, je zasy nowy zynk ř (wupraj něhdźěn tak, kaž
rž). Tajhlej zynkaj nježadataj nic jenož bliženje jazyka k dźasnam, ale
tež wěste třepotanje teho sameho. Nětkoj přistupimy k poslednjemu
zynkej, kotryž budźe nam ćežšo k zrozemjenju, dokelž so w našej ryči
čisty a njeskaženy njenamaka. Tutón zynk je ɫ, kotrež so tež přez dwoji
organ stwori, mjenujcy přez krk a potom přez jazyk, kiž ze swojim
kónčkom k hornim dźasnam přilčha a w krku přestworjeny dych z wobeju
stronow nimo sebje pušća. Tola tuto wopisanje płaći jenož tam, hdźež so
słowjanske ɫ njeskaženje wupraja, kaž so to w delnołužiskej, pólskej a
ruskej ryči hišće stawa.

Tak mamy zasy pjeć zynkow. Kak dha budźemy <pb n="7"/>je pomjenować,
hdźe budźemy je k prjedawšemu wobrazej přistajeć? Rěkać móhłe ćečace
zynki (liquidae), kaž su je hižon starši ryčespytowarjo mjenowali,
dokelž kòždy z nich jara lohcy z tymi zynkami, kotrež smy hižon prjedy
spóznali, hromadu stupa, hromadu ćeče aby běži. Dr. Pful je te same
hižon dźasniki (palatinae) pomjenował, při čimž móžemy tež zwostać,
dokelž so ɫ, ř, r, n wosebje tež přez to sobu stworja, zo so jazyk k
dźasnam bliži aby k nim přilěha: m budźemy pak ze wšelakich přičinow
radšo k hubnikam wzać dyrbjeć.

Hdźe je k prjedawšemu wobrazej přistajić? To njeje ćežko k wusudźenju: m
k hubnikam, n k zubnikam, r k twjerdym, ř k mjehkim syčawkam, a ɫ ke
krknikam. Naš prjedawši wobraz budźe nětkoj rozmnoženy tajkihlej:

Wobraz II. Přez bliženje organow Přez zamkanje organow Dźasniki

slaby d. mócny d. słaby d. mócny d.

Krkniki (gutturales) h ch g k (ł)

Mjehke syča wki ž š, ř (dž) č (ř)

Twjerde syčawki z s (dz) c r

Zubniki (dentales) — — d t n

Hubniki (labiales) w, ł f b p m

Přisp. 1. Zynk, kotryž nam wěstu wobćežnosć čini, je ɫ. Kak ma so
słowjanske hrube a błuke ɫ po prawym wuprajeć, zo by swoje prawe město
pódla krknikow zasłužiło: <pb n="8"/>to dawa so jenož w delnjołnžiskej,
pólskej a ruskej ryči hišće słyšeć. W druhich słowjanskich ryčach je so
tutón zynk na dźiwne wašnja přeměnił. Čech je jón cyle zhubił a romanske
aby germanske l na jeho město přijał, prajicy: dal (daɫ); južny Słowjan
wupraja ɫ w tutym podźělniku skoro kaž o, prajicy: dao, tatranski Słowak
skoro kaž u, prajicy: dau; tež južny Słowjan wupraja ɫ druhdy kaž u,
mjenujcy tehdom, hdyž to samo srjedź dweju sobuzynkow bjez połneho
samozynka steji, n. př. čěske wlk, plný a t. r. (starosłowj: влъкъ,
плъNъ, naše: wjelk, połny) wupraja wuk, puni a. t. r. My hornjołužiscy
Serbja wuprajamy nětk (před nic dołhim časom běše to hišće hinak!) tutón
zynk ɫ čisće kaž hubne w; teho dla dyrbjachmy tež ɫ do hubnikow wzaé a
horjeka, pódla krknikow, do wobłukow stajić.

Přisp. 2. Tež „ř“ je nam wobćežny zynk, kiž nam naš prjedawši
symmetriski wobraz I. zašmjatać pomha, kaž hižon ɫ. Čiste ř, kaž ma so
po připokazanym měsće we wobrazu wuprajić, słyšimy jenož w horće Čecha a
Polaka; tutón pak je hižon bóle mjehcy wupraja, hač tamón. Čěske a
pólske ř je něhdźěn tón samy zynk, kotryž so pola nas w słowach: ržeć,
zaržeć, ržany, skoržić, skóržba, patoržica a. t. r. słyši; tola je wone
w tutych słowach pola nas do dweju zynkow r-ž rozćehnjene. Wšitcy druzy
Słowjenjo maja město ř jenož mjehke ŕ. My Łužičenjo wuprajamy tute ř
stajnje cyle a čisće tak, kaž š. Teho dla běchmy nuzowani, to samo, bjez
dźasnikami, do wobłukow stajić a je k zynkej š přenjesć, z kotrymž so
čisće jenak wupraja. Z cyła je so tutón pismik ř (wosebity zynk to žadyn
njeje!) jenož etymologiskich a grammatikalnych přičinow dla do našeho
prawopisa přijał, a hdy bychmy hewak cheyli, móhli jón tež čisće z
našeho abejceja wuwostajić. Tola njech so radšo zdźerži; přetož jeho
wužiwanje njeje ćežke, a wšelake etymologiske wotwodźowanja a
grammatikalne fórmy bychu bjez njeho khětrje njezrozemliwe a njejasne
byłe, n. př. kak móhł něchtón słowje tsi a troji wot teho sameho
korjenja, muohotu bratsja wot wěcownika bratr, słowjeso wótsić wot
přidawnika wótry wotwodźować, hdyž tola r na žane wašnjo do čisteho s
njepřekhadźa? A kak by po S samozynk i stać móhł? To by přećiwo duchej
našeje ryče było, kaž budźemy pozdźišo widźeć. To je wěste, „ř“
wostanje, hačrunjež je jenož wosebity pismik, wěsta dospołnosć w našim
prawopisu; dokelž pak je jenož wosebity pismik za zynk š (po k, p, t):
dha chcemy to samo w přichodnych wobrazach a w abejceju jenož we
wobłukach pódla š stajeć.

Přisp. 3. Hdyž je ch prěni zynk hłowneho złóžka (hłowneje sylby) w
słowje: dha wupraja so wot nas hornych <pb n="9"/>Łužičanow čisće kaž kh
t. j. k z přidychom, n. př. słowjanske chudy, chowali słyši so pola nas
khudy, khować, a słowjeso wot přidawnika suchi słyšiš pola nas wuprajeć
skhnyć (= suchnyć). Na tajke wašnjo dostawamy z ch nowy zynk kh (k cum
aspiratione). Dokelž je kh storčeny zynk, duž dyrbjało pódla k stać;
dokelž pak je po prawym jenož ch (wot Łužičana kus wótrišo wuprajene),
dyrbjało zasy pódla ch stać. Najlěpje budźe, tute kh z přichodneho
wobraza hišće wuwostajić, zo by so jeho čistosć a jednoducha jasnosć
přez měru njekazyła; pozdźišo budźemy kh wšudźom k zynkej k přistajeć, a
hako wosebity zynk našeje ryče powažować dyrbjeć.

Přisp. 4. Zynki su so, kaž je znate, wot wšelakich ryčespytowarjow tež
na wšelake druhe wašnja, hač tudy, rozdźělowałe. W staršich grammatikach
namakamy najbóle tute starodawne rozdźělenje: mutae et semivocales
(němiki a połosamozynki); semivocales su dale: semiliquidae et liquidae
(połoćečace a ćečace, aby połoćečawki a ćečawki). Němiki, kotrež same za
so, bjeze wšeho samozynka, derje k słyšenju njejsu, su: b, p, d, t, c,
č, g, k. Semivocales liquidae zynča hižon, kaž, móhł rjec, poł
samozynka, a móhłe so teho dla prawje derje zynčawki (něšto druhe hač
zynki!) pomjenować. Wone su: m, n, r. Semivocales semiliquidae zynča tež
trochu, su pak měnje słyšeć, hač prjedawše liquidae; wone steja srjedźa
bjez zyněawkami a němikami, a dokelž je to, štož je słyšomne čini, jenož
zhusćeny trajacy dych, móhłe snadź so dychawki ϰατ’ἐξοχἠν pomjenować.
Wone su: w, ł, f, z, s, ž, š (ř), ch. Chcył něchtón zynki serbskeje ryče
tak rozdźělić, tón móhł naš posledni wobraz čisće njepřeměnjeny wostajić
a jemu jenož tute nowe pomjenowanja na čoło stajić, něhdźěn takhlej:

Dychawki Němiki Zynčawki

słabe, cunje mócne, wótre słabe, cunje mócue, wótre

Na wšelake druhe měnje wažne a dospołne wašnja, sobuzynki rozdźěleć,
njechamy hakhlej spomnić. Tuto jene dyrbješe so teho dla wobšěrnišo
rozeskłasć, dokelž móžemy je trjebać, jelizo chcemy. Wone njezepjera so
na organy, ale na słyšomnosć zynkow, duž móže so jara lohcy z našim
prjedawšim rozdźělenjom zjenosćić (combinare), kaž to wobraz III.
pokaže.

<pb n="10"/>

III. Sobuzynki, kotrež smy dotal rozpominali, nastawaja, kaž smy
widźeli, přez wšelake organy, hako krk, jazyk, dźasna, zuby a hubje.
Samozynki, kotrež chcemy jenož hako přidawk k sobuzynkam hišće
přistajić, stworja so bóle přez samo zwuzkosćenje a rozšěrokosćenje
cyłeho horta, wšelake prjedy spomnjene organy měnje trjebajo; jenož
hubje tu bjez sobuskutkowanja njejstej. — Najjasniši, najdospołniši a k
wuprajenju najlóžši samozynk je a. Hort je při jeho wuprajenju jenož
napoł wotčinjeny, hubje pak cyle. Tutón prěni samozynk ma swoje město,
kaž so zda, čisće zady w horće, tak zo móžemy jón pódla krknikow stajić.
— Pohladajmy dale. Hort je něšto šěrši, hač prjedy, přez to stej tež
hubje bližšej a šěršo rozćehnjenej: tu přeměni so a do e, a hdyž je hort
hišće šěrši, přeńdźe tež tuto e dale do i. Samozynk e ma swoje město w
horće něhdźěn tam, hdźež mjehke, i tam, hdźež twjerde syčawki. Najsnadno
so tež při wuprajenju samozynkow e a i zadni a prědni jazyk tróšku
pozběhuje, kaž prjedy při wuprajenju mjehkich a twjerdych syčawkow. —
Tak mamy hižon tři samozynki; wostanjetaj nam hišće dwaj. Najpołniši
samozynk je o. Při jeho wuprajenju je hort bóle wotčinjeny, hač při a,
hubje pak stej kulowatej a měnje wotčinjenej, hač při wšěch dotalnych
samozynkach. Hdyž pak so hort hišće dale wotčini a hubje hišće wužšo
bližitej, dha nastanje z o błuke, hłuboke u. Samozynk u stwori so
wosebje z pomocu hubow, a je po tajkim hubnikam najbliže; o stupa kus
dale do zady, a móže so najlěpje pódla zubnikow stajić. — Samozynki,
kotrež su so dotal rozpominałe, su čiste samozynki (vocales purae). Mamy
pak hišće dwaj nječistaj aby měšanaj samozynkaj (vocales impurae s. <pb
n="11"/>mixtae). To stej ě a ó. Samozynk ě je, móhł rjec, změšane i a e,
a samozynk ó změšane o a u. Nětk chcemy wšě zynki, tež samozynki, do
jeneho wobraza hromadu stajić; tola prjedy dyrbimy hišće na dwaj něšto
dźiwnišej zynkaj spomnić.

Słowjanske ryče maja pódla mjehkeho i tež twjerde y, kaž to hižon w
starosłowjanskej abo cyrilskej azbucy[1]⁾ namakamy, hdźež so mjehke i
přez н (ы), a twjerde y přez ъı woznamjenja. Južny Słowjan a Čech
nječinitaj we wuprajenju žaneho znamjeniteho rozdźěla bjez i a y. Hinak
je to hižon pola Rusa a Polaka, kotrajž i mjehko a ćeńko, y pak twjerdźe
a hrubje wuprajataj. Pola nas Łužičanow (hornich a delnich) je y, runjež
kaž horjeka spomnjene ɫ, do tajkeje hrubosće přejšło, zo na žane i wjacy
motane njeje. Wosebje po hubnikach wupraja so y w někotrych krajinach,
kaž wokoło Budyšina a w katholskich Serbach, čisće kaž ó, a dale dele
wokoło Wojerjec dospołnje kaž u, n. př. sɫaby, luby = sɫabó, lubó =
sɫabu, lubu. Při tajkim hrubym, błukim wuprajenju tuteho zynka je ćežko,
jemu wěste město w našim wobrazu připokazać; duž njech tón raz hač do
dalšeho lěpšeho přepytanja wosebje, sam za so, stejo wostanje. Při tak
hłubokim wuprajenju hrubeho y, kaž so to samo bjez nami Łužičanami
słyši, zda so skoro, hako by wone srjedź u a w, srjedź samozynkow a
sobuzynkow stało; přetož hdyž y wuprajicy hubje dosć zbližiš, maš skoro
w. Samozynk y je po tajkim na wěste wašnjo překhod wot samozynkow k
sobuzynkam, <pb n="12"/>je wjazawa aby wojimadło (wójnidło, ligamen)
bjez samozynkami a sobuzynkami. — Posledni zynk, na kotryž mamy hišće
spomnić, je j. To samo njeje ničo druhe, hač zmjehčeny dych, mjehki
přidych, kaž jón n. př. w słowje: jandźel (angelus, andjel) w prědku
słyšimy. Tutón sobuzynk j je samozynkej i jara blizki, tak zo woprawdźe
srjedźa bjez sobuzynkami a samozynkami steji. Sobuzynk j je po tajkim na
tutej stronje wojimadło bjez sobuzynkami a samozynkami, kaž na druhej
stronje y bjez samozynkami a sobuzynkami. Nětk móžemy wobraz wšěch dotal
spomnjenych sobuzynkow a samozynkow takhlej zestajeć:

Wobraz III. Sobuzynki, consonantes Samozynki, vocales Wójnidle bjez
samoz a sobuz.

Dychawki, semiliquidae Němiki, mutae Zynčawki, liquidae čiste, purae
měšane, mixtae

cunje wótre cunje wótre

Krkniki, gutturales h ch g k Dźasniki, palatinae a j

Mjehke syčawki ž š (ř) — č e ě y

Twjerde syčawki z s — c r i

Zubniki, dentales — — d t n o ó

Hubniki, labiales w, ł f b p m u

Přisp. ch wupraja so pola nas w prědku słowa (korjenja) kaž kh.

IV. Samozynki su hišće dalšeho rozpominanja hódne. Tři samozynki a, i, u
su hłowne samozynki we wšěch indo-europejskich ryčach, kaž to
ryčespytowarjo wobkrućeja. Srjedź a a i leži e, srjedź a a u pak o. Tak
stej e a o jenož pódlanskej samo<pb n="13"/>zynkaj, pozdźišo nastataj,
dyžli prastare hłowne samozynki a, i, u. Hač prjedy samozynki
rozpominachmy, dźěchmy wot krka k hubomaj, widźiwši, zo stej hubje při
wuprajenju samozynka a najdale a cyle wotčinjenej, při e měnje a při i
hišće měnje, při o kulowaće zbliženej a na posledku při u tak blizko,
hač so při žanym samozynku hodźi, hromadu sćehnjenej. Tak nasta tamón,
móhł rjec, prěčny rjad samozynkow wot krka k hubomaj, kotryž je: a, e,
i, o, u. Tola štož hort nastupa, bu hižon horjeka spomnjene, zo je tón
samy při wuprajenju samozynka a jenož srědnje a na poł wotčinjeny, měnje
a měnje při e a i, bóle a bóle pak při o a u. To wjedźe nas na druhe a
hinajše zrjadowanje samozynkow. Samozynk a steji wosrjedźa, dale horje a
wyše ležitej e a i, dale dele a hłubšo ležitej o a u. Samozynk i je
najćeńši a najwyšši, při jeho wuprajenju je hort najměnje wotčinjeny;
samozynk u pak najhłubši a najnižši, při jeho wuprajenju je hort najdale
a cyle wotčinjeny. Tak mamy druhi, móhł rjec, vertikalny rjad samozynkow
wot najwyššeho k najnižšemu, a tón je: i, e, a, o, u. Hdźe mataj při
woběmaj zrjadowanjomaj měšanaj zynkaj ě a ó stać, njemóže njewěste być.
Ćežšo je k rozsudźenju, hdźe ma y stać. Zady i nic, přetož kajkež so y w
našim horće wupraja, tajke na i skoro wjacy podobne njeje; najskeŕšo
móhło y snadź zady u stać. Po prawym pak je samozynk y, kaž bu hižon
spomnjene, twjerde i, kotrež w horće Łužičana z najwyššeje ćeńkosće do
najhłubšeje hrubosće spaduje. — Tuto z krótka wo samozynkach spomniwši,
chcemy hišće tute jich druhe lěpše zrjadowanje (wot najwyššeho k
najhłubšemu) lóžšeho zrozemjenja dla do wosebiteho wobraza stajić.

<pb n="14"/>

Nětkoj chcemy to, štož smy w tutym paragraſje wobšěrnišo rozpytowali, z
krótka hromadu wzać, prjedy pak hišće we wobrazu pokazać, kak samozynki
a sobuzynki bjez sobu hromadu wisaja.

Wunoški (resultaty) dotalneho přepytowanja.

Sobuzynki našeje ryče su po jich přirodźenym rozdźělenju:

<pb n="15"/>

1. hubniki, {w, ł, f; b, p; m.

labiales b, p, f, w, ł, m.

2. krkniki, {h, ch, kh; g, k; j.

gutturales g, h, ch, k, kh; j.

3. mjehke {ž, š (ř); č.

syčawki č, š (ř), ž.

4. twjerde {z, s; c.

syčawki c, s, z.

5. zubniki, {d, t.

dentales d, t.

6. dźasniki, {r, n.

palatinae n, r.

Samozynki našeje ryče su po jich dwojim zrjadowanju:

prěčnje: a, e, ě, i, o, ó, u, y.

vertikalnje: i, ě, e, a, o, ó, u, y.

Přisp. 1. Hornje zrjadowanja zynkow su, kaž kóždy lohey spóznaje, na
dotalne rozpytowanja załožene, delnje bóle na alfabetski rjad pismikow;
jenož wótre p je k cunjemu b, a cunje w k wótremu f lóžšeho w pomjatku
zdźerženja dla sćehnjene. Wšo do hromady mamy dotal 30 zynkow.

Přisp. 2. Naša ryč nima žaneho dwojozynka, přetož aj, ej, ěj, oj, ój,
uj, yj njejsu dwojozynki (dyphtongi), ale jenož samozynki a, e, ě, o, ó,
u, y ze sobuzynkom j zestupjene, a město němskeho au piše a wupraja Serb
kóždy čas aw, n. př. prawda, Mikławš.

Přisp. 3. Naša ryč nima žanych nosowych samozynkow, kaž starosłowjanska
(A, ѫ) a pólska (ę, ą). Hač je w našej ryči hdy žadyn tajki rhinesmus
był aby nic, njeda drje so tak lohcy wuslědźić. Někotre słowa pak so
hišće nětk na dwoje wašnjo wuprajeja, kaž n. př. bruk a brunk, kapać a
kumpać (starosł. кжпатн, pólski kąpać, wupraj: kompać).

Přisp. 4. W našej ryči njesmě so žadyn pismik podwojeć (duplicare).
Pisaj pytać, a nic pyttać, pisaj pak, a nic pack. W tutym nastupanju su
nam Němcy naše serbske swójbne a wjesne mjena khětro skazyli.

Př. 5. Dotal smy jenož prěnjotne sobuzynki rozpominali.

<pb n="16"/>

§ 2.

Sobuzynki,

jich twjerdosć a mjehkosć.

Słowjan wupraja skoro wšě sobuzynki na dwoje wašnjo, pak čisće twjerdźe,
pak z wěstym mjehkim přidychom. Jenož někotre sobuzynki su jemu stajnje
twjerde, jenož někotre stajnje mjehke; najwjacy pak je jich tajkich, zo
su druhdy twjerde, druhdy z mjehkim přidychom wuprajene. Hdyž so
sobuzynk, kiž je hewak twjerdy, z wěstym mjehkim přidychom (j) wupraja,
dha rjeknje so: tutón sobuzynk je zmjehčeny. Tak zmjehčujemy a prajimy
n. př. my Serbja p-ata, pj-ata; m-az, mj-aso; dn-a, dnj-a; r-any, rj-any
a t. r. W starosłowjanskim aby cyrilskim pismje mamy tež dwaj wosebitaj
pismikaj, kotrajž twjerde a mjehke aby zmjehčene wuprajenje sobuzynkow
woznamjenjataj. To staj ъ a ь; tamón rěka twjerde jer, tutón pak mjehke
jeŕ. Tak so n. př. piše: слоNъ, słón, elephas, a коNь, kóń; волъ, woł, a
краль, kral a t. r. — Słowjenjo, kotřiž su, słowjanske pismo njepřijawši
aby wopušćiwši, k łaćonskemu aby šwabachskemu so přiwdali, su twjerde
jer čisće pušćili, mjehke jeŕ pak, wosebje při zmjehčenych sobuzynkach,
přez wšelake znamješka, hako dypki, smužki, kwački, pak tež přez i a j
woznamjenić zpytowali, a su n. př. starosłowjanske мь pisali ṁ, ḿ, m̌,
mi, mj. Někotři su tež při zmjehčenych sobuzynkach mjehke jeŕ, k
najmjeńšemu z dźěla, zanjekedźbowali. Naš nowy prawopis njech
zmjehčenosć sobuzynkow přez přistajene j a přez smužku woznamjenja: přez
přistajene j, hdyž po zmjehčenym sobuzynku samozynk steji, n. př. konja,
<pb n="17"/>přez samu smužku pak, hdyž po zmjehčenym sobuzynku žadyn
samozynk njesteji, n. př. kóń, dóńca, wuńć, štož je w pólskim nimale tež
tak. — Nakhilnosć k zmjehčowanju sobuzynkow njeje pola wšěch Słowjanow
jenajka: dale k połnocy dele, wjacy zmjehčuja. Južnosłowjanska t. j.
ilirska a bółharska ryč zmjehčujetej jara mało a z rědka, husćišo hižon
čěska a małoruska, bóle hišće łužiskoserbska, najwjacy pak ruska a
pólska ryč. Starosłowjanski jazyk steji w tym nastupanju skoro
wosrjedźa, n. př. starosłowjanske роднтн, po prawym z dwojim mjehkim jeŕ
k pisanju родыты, wupraja so w južnosłowjanskej ryči čisće twjerdźe
„roditi“, w čěskej a ruskej hižon mjehko „rodˇitˇi=rodjitji“,
najmjehčišo pak w našej a pólskej ryči „rodźić“.

Po tutych powšitkomnych spomnjenjach chcemy nětk rozpytować, kotre
sobuzynki našeje ryče su stajnje twjerde, kotre stajnje mjehke, a kotre
pak twjerde, pak mjehke abo zmjehčene. Naša ryč ma, kaž bu hižon
spomnjene, mjehke i a hrube, twjerde y, kotrejž so we wuprajenju jara
derje rozeznawatej. Tuto i a y budźetej nam při našim rozpytowanju k
pruzy. Móželi wěsty sobuzynk jenož y po sebi měć, dha je stajnje
twjerdy, móželi jenož z i zestupić, dha je stajnje mjehki sobuzynk; te
sobuzynki pak, kotrež maja druhdy y, druhdy i po sebi, su před y
twjerde, před i mjehke. Před samozynkami e, a, o, ó, u su tute poslednje
sobuzynki pak twjerde, pak zmjehčene t. j. z wěstym mjehkim přidychom
wuprajene.

I. Pohladajmy nětkoj najprjedy k hubnikam, ɫ pak, kotrež po prawym k
dźasnikam słuša (hl. wobr. II.), tudy na bok wostajiwši. Hubniki b, p,
f, w, m móža runjež tak derje mjehke i, kaž twjerde y po sebi |měć, n.
př. hruby, hrubi; hłupy, hłupi; grofy, <pb n="18"/>grofiny; prawy,
prawi; němy, němi a t. d. Te same su po tajkim w našej ryči pak twjerde
(w złóžkach: by, py, fy, wy, my), pak mjehke (w złóžkach: bi, pi, fi,
wi, mi) abo zmjehčene bˊ, ṕ, f', ẃ, ḿ = bj, pj, fj, wj, mj, n. př.
njebo, njebj-o; barbach, barbj-ach; tupu, tupj-u; khrome, khromj-e; po
was, powj-az a t. r. — Hubniki wjedu nas přez ɫ, kotrež běchmy tu khwilu
na bok storčili, k dźasnikam ɫ, r, n. Te same chcemy jenotliwje
rozpominać. Při n płaći wšo to, štož je so při hubnikach prajiło. Wone
móže z woběmaj samozynkomaj, z y a i, zestupić, je po tajkim, runja
hubnikam, pak twjerde (w złóžku: ny), pak mjehke (w złóžku: ni) abo
zmjehčene ń = nj, n. př. runy, runi; runa, runj-a; rune, runj-e; rano,
ranj-o; tunu, tunj-u a t. d. — Runjež kaž z n, tak ma so tež z našim
nětčišim r. Wone móže y a i po sebi měć, je teho dla tež pak twjerde (w
złóžku: ry), pak mjehke (w złóžku: ri) abo zmjehčene ŕ = rj, n. př.
kury, kuri; rany, rj-any; měru, měrj-u; khore, khorj-e a t. d. Tak ma so
z našim nětčišim r, hdźež žane wjacy „ř“ hakož wosebity zynk nimamy (ř
je pola nas nět jenož wosebity pismik za zynk š). Bychmyli „ř“ hišće
hakož wosebity zynk (rž) měli, kaž Češa a Polacy: dha njeby twjerde r,
runja hubnik am, k mjehkemu ŕ = rj so zmjehčowalo, ale twjerde r by tež
pola nas do mjehkeho ř překhodźowało, kaž to pola tamnych Słowjanow so
stawa. W tym padźe njebychmy po tajkim žane zmjehčene ŕ měli; přetož ř
(hakož zynk rž) njeje na žane wašnjo zmjehčene r, ale je mjehki, a to
stajnje mjehki sobuzynk, do kotrehož twjerde r jenož překhodźa.
Powostanka a pokazka tuteho překhodźowanja je nam hišće tr, kotrež so
(dźiwnje dosć!) w našej ryči njezmjehčuje, <pb n="19"/>ale najradšo do
tř překhodźa, n. př. kmótra — kmótřié; wětr — wětřik a t. d. Hdy by so
tudy tr zmjehčowało, dha by dyrbjało rěkać: kmótrić, wětrik a t. d., kaž
wěra — wěrić (č. wíra — wířiti, p. wiara — wierzyć). Ze wšeho, štož je
so tu prajiło, sćěhuje tak wjele, zo je w našej nětčišej ryči, kotraž je
mjehke ř hakož wosebity zynk (rž) zhubiła, tež r, runja hubnikam, pak
twjerde, pak mjehke abo zmjehčene, kaž bu hižon spomnjene. — Nětk mamy
wot dźasnikow hišće ɫ rozpomnić. To je zynk a pismik, kotryž nam, kaž
hižon horjeka spomnichmy (hl. §. 1. II. př. 1.), něšto wjacy hary a
prócy čini. Hrube ɫ, kajkež smy je do hubnikow wzali, je pola nas
stajnje twjerde, dokelž ženje žane i po sebi nima. Hdyž něchtón praji
„złi“ (město „zli“), dha je to, kaž móže so kóždy lohcy sam přepokazać,
skažene a njeprawe wuprajenje. Tola pódla tuteho zynka ɫ mamy w našej
ryči a w našim pismje tež zynk a pismik l. Tón je zasy stajnje mjehki,
dokelž ženje žane y při sebi nima. Při najzwjeŕšnišim dopytowanju pak
namakamy, zo l ničo druhe njeje, hač zmjehčene ɫ; rozpomń słowa: běły —
bělić, pisał — pisali, zły — zlě a t. d. Tak je tež tutón sobuzynk,
runja hubnikam a dwěmaj hižon spomnjenymaj dźasnikomaj, pak twjerdy (ł),
pak zmjehčeny (l), hačrunjež twjerde a hrube ɫ swojeho dźiwneho
wuprajenja dla k hubnikam, zmjehčene l pak k dźasnikam słuša. Tutón
posledni dźasnik rozdźěluje so w nastupanju twjerdosće a mjehkosće wot
hubnikow a prjedawšeju dźasnikow. To snadź je kóždy hižon trochu pytnył,
to tež budźe w dalšim hišće jasnišo k spóznaću. — Po dźasnikach pokročmy
dale k zubnikam. Zubnikaj d a t staj stajnje twjerdaj, dokelž mataj w
čisće serbskich słowach jenož y (a <pb n="20"/>ženje žane i) při sebi,
n. př. hdy, ty, twjerdy, syty a t. d. Tola spomnjenej słowje twjerdy a
syty słyšimy w mnohoće prajić „twjerdźi“ a „syći“. Tu mamy dwaj nowaj
sobuzynkaj, mjenujcy dź a ć, kotrajž staj stajnje mjehkej, dokelž ženje
žane y po sebi nimataj. Mjehkej sobuzynkaj dź a ć njejstaj pak ničo
druhe, hač zmjehčene d a t, kaž to kóždy rady přida. Po tajkim staj tež
zubnikaj, runja hubnikam, pak twjerdaj (d, t), pak zmjehčenaj (dź, ć),
n. př. daka, dźaka; twjerdu, twjerdźu; do, dźo; derje, dźernje; lěto,
lěćo; lěta, leća; krutu, kruću; te, će a t. d. Kóždy pak tu lohcy
spóznaje, zo so zubnikaj d a t w zmjehčenju wot hubnikow trochu
rozdżělujetaj. Zmjehčene d a t dyrbjało so po prawym po analogiji z
hubnikami pisać a wuprajeć: d', t' = dj, tj, kaž to w čěskim woprawdźe
so stawa, hdźež dˇ, tˇ pisaja a dj, tj wuprajeja. Tola tu je
zmjehčowanje pola nas, kaž tež pola Polakow, kročel dale šło a dwaj
trochu nowaj zynkaj, mjenujcy dź a ć, stworiło, kotrajž pak so za ničo
druhe brać nimataj, hač jenož za zmjehčene d a t. Jenož w dwěmaj
słowomaj, kotrejž staj djas a djaboɫ, je d po analogiji hubnikow
zmjehčene, t pak nihdźe hakož tj njenamakamy. Zo ma so tute dź derje wot
dž, kotrež našej ryči cyle pobrachuje (hl. §. 1. I. př. 2.), rozdźěleć,
to njeje traž trjeba přispomnić. — Hišće junu na wobraz V. pohladajo,
widźimy, zo jenož liwa strona teho sameho, kotraž je z dźesać sobuzynkow
zestajena, zmjehčowanje připušća.

Přez dotalne rozpytowanje dóstachmy dźesać nowych zynkow a pisnych
znamjenjow našeje ryče, mjenujcy: bˊ, pˊ, f', ẃ, ḿ, ń, ŕ, l, dż, ć. Hdyž
je k prjedawšim (prěnjotnym) zynkam přistajimy, dóstanjemy tutón nowy
wobraz:

<pb n="21"/>

Přisp. 1. Starosłowjanska ryč ma лъ a ль, runjež tak tež my ɫ a l. Hewak
smy my wšudźom twjerde jer (ъ) pušćili, a jenož mjehke jeŕ (ь) při
zmjehčenych sobuzynkach přez smužku a j woznamjenjeć zwuknyli; tuhlej
pak smy z Polakami (dźiwnje dosć) nawopak twjerde jer (ъ) zdźerželi,
woznamjenicy je přez prěčnu smužku přez hrube ɫ, a mjehke jeŕ (ь) smy
pušćili, hdyž starosłowjanske ль přez samo l woznamenjamy. Po prawym
dyrbjało so po analogiji z hubnikami twjerde starosłowjanske лъ přez
samo l, a zmjehčene ль přez ɫ aby l' = lj pisać, kaž to tež w starym
kathólskim prawopisu z dźěla namakamy, hdźež so mjehke l před e ze
smužku pisa, n. př. dałe. Tola na žane wašnjo njechamy k temu radźić, zo
by so wot pisanja, kotrež smy hižon po analogiji pólskeje ryče přijeli,
snadź wotstupiło. Štó wě, hač traž so při dalšim a hłubšim rozpytowanju
tež njepokaže, zo je runje tute dotal trjebane wozuamjenjenje twjerdeho
ɫ a mjehkeho l w našej ryči prawje přisprawne.

Přisp. 2. Delni Łužičan wupraja zmjehčene „d“, mjenujcy naše dź, skoro
kaž Polak swoje ź (nimale naše ź), a zmjehčene „t“, mjenujcy naše ć,
skoro kaž Polak swoje ś (nimale naše š), prajicy: „źeń (žeń), śma (šma),
źěra (žěra), śěło (šěło), wołaś (wołaš)“ město: „dźeń, éma, dźěra, ćěło,
wołać“ a t. r.

II. Dotal smy te sobuzynki rozpominali, kotrež móža pak twjerde, pak
mjehke abo zmjehčene być. To su hubniki, dźasniki a zubniki. — Nětkoj
přindźemy dale k syčawkam a krknikam. Syčawki c, s, z su pola nas
stajnje twjerde, dokelž ženje z měhkim i hromadu njestupja; stajnje so
praji: hólcy, husy, cuzy, <pb n="22"/>cyn, cygan, syry, syć, zyma, zywać
a t. d. Syčawki č, š (ř), ž su pak pola nas stajnje mjehke, dokelž ženje
twjerde, hrube y po sebi nimaja; stajnje so praji: hólči, sušić, wótřić,
wužić, čitać, šija, třihać, žito a t. d. Teho dla, dokelž su c, s, z
stajnje twjerde, a č, š (ř), ž stajnje mjehke, smy tež ze wšeho
započatka tame „twjerde“, tute pak „mjehke“ syčawki mjenowali (hlad.
§. 1. I. wobr. I.). Tola nichtón njech sebi njemysli, zo je č zmjehčene
„c“, aby š zmjehčene „s“, a ž zmjehčene „z“. Tu njeje žane zmjehčenje;
přetož dha by, zo jenož na jedyn přikład spomnimy, słowjeso wot
wěcownika wóz rěkać dyrbjało wožić, kaž słowjeso wot pɫód - pɫodźić, wot
pót - poćić. — c, s, z a č, š (ř), ž stej dwě čisćje rozdźělnej
rjadomnje zynkow; tame su pola nas stajnje twjerde, tute pak stajnje
mjehke, a jenož to je wěrno, zo móža jene do druhich překhodźeć.

Přisp. Tak ma so ze syčawkami pola nas; w druhich słowjanskich ryčach je
to wšelak hinak. W starosłowjanskim jazyku stej syčawcy s a z pak
twjerdej (Съ, зъ), pak zmjehčenej (Сь, зь), runjež kaž pola nas hubniki,
n. př. NОСъ, nós, a вьСь, wjes, wsy; мРазъ, mróz, a мазь, maz; a dawak
wot NОга (noha) a мОуха (mucha) je w starosłowjanskim NОзѢ (nozje) a
мОуСѢ (musje). Zynki c, č, š, ž pak su w starosłowjanskej ryči stajnje
mjehke a pisaja so jenož z mjehkim jeŕ (ць, чь, шь, жь). Tež Polak ma s
a z pak twjerde (s, z), pak zmjehčene (ś, ź, njewupraj tak, kaž naše š a
ž, ale bóle kaž sj, zj). Zynk c ma Polak stajnje za twjerdy, je tu po
tajkim starosłowjanskemu jazykej runje napřećiwny. Po syčawkach č, š, ř,
ž, kotrež tola we wšěch słowjanskich ryčach za stajnje mjehke płaća,
kładźe Polak (po š a ž tež delni Łužičan) hrube y, štož je lohko dosć
wěsta njedospołnosć. Čech, kiž we wuprajenju mjehkeho i a twjerdeho y
žaneho znamjeniteho rozdźěla nječini, dźerži so w pisauju
starosłowjanskeho jazyka, a piše po s a z pak y, pak i po c, č, š, ř, ž
pak jenož mjehke i. Tak ma so tuta wěc ze syčawkami we wšelakich
słowjanskich naryčach wšelako, štož tudy dale rozpytować njechamy, zo
bychmy so wot hłowneje wěcy snadź předałoko njezdalili.

<pb n="23"/>

Poslednja rjadomnja, kotruž mamy hišće rozpomnić, su krkniki, kotrež
słowjanskemu ryčespytej wulke wobćežnosće činja. Hdyž při nich tu samu
pruhu nałožimy, kotruž smy dotal nałožowali, dha dyrbimy rjec, zo su
krkniki w našej ryči stajnje mjehke; přetož te same maja stajnje a
wšudźom jenož mjehke i při sebi, ženje pak hrube y. Stajnje so praji a
pisa: wbohi, suchi, figi, buki, hibać, khilić, khiba, kipry a t. d. — Na
tajke wašnjo smy nětkoj wšě sobuzynki našeje ryče přejšli, přepytajo,
kotre su stajnje twjerde, kotre stajnje mjehke, kotre pak twjerde, pak
mjehke abo zmjehčene. Wunošk tuteho rozpytowanja chcemy lěpšeho přehlada
dla do wobraza stajić.

Rjad. Twjerde Mjehke

I. b, p, f, w, m, n, r bˊ, ṕ, f', ẃ, ḿ, ń, ŕ

II. ł, d, t l, dź, ć

III. c, s, z č, š (ř), ž

IV. Wobraz VII. g, h, ch, k, kh; j

Přisp. Druhdy je so tež prajiło, zo su krkniki g, h, ch, k, kh před i a
e drje mjehke, před samozynkami a, o, ó, u pak stajnje jenož twjerde. To
snadź so někomužkuliž dźiwno zezdanje, a wón zechce dobru přičinu
zhonić, čeho dla so te same sobuzynki tu za twjerde, tam za mjehke
wudawaja. Krkniki móža jenož i (a ženje žane y) po sebi měć, duž smy je
za stajnje mjehke spóznali: čeho dla dyrbjałe nětkoj tute sobuzynki před
někotrymi druhimi samozynkami, kotrež jich twjerdosć a mjehkosć měnje
rozeznawać dawawaja, za twjerde płaćić? — Tu traž móhła so troja přičina
namakać, kotraž <pb n="24"/>sebi spomnjene prawidło žada. Najprjedy
móhło so rjec, zo nichtón słowa: kał, kur, kół, mucha, wucho a t. d.
njewupraja: kjał, kjur, kjół, muchja, wuchjo a t. d., a zo su po tajkim
krkniki před tutymi samozynkami twjerde. Ale na to móže so lohcy
wotmołwić, zo so tež słowa: law, lud, rola, wuhlo a t. d. wot nikoho
kaž: ljaw, ljud, rolja, wuhljo njewuprajeja, a zo so l tola za stajnje
mjehki sobuzynk (zmjehčene ɫ) dźerži, runjež tak před a, o, ó, u, kaž
před i a e. Kaž pak so słowa: len, lesć, woblec a t. r. stajnje hakož:
ljen, ljesć, wobljec a t. r. wot rodźeneho Serba wuprajeja, byrnje tu j
so njepisało: runjež tak su so pola nas tež słowa: hewak, ke mnje,
kemše, suche a t. r. dotal stajnje hakož: hjewak, kje mnje, kjemše,
suchje a t, r. wuprajałe, hačrunjež so tudy j njepisaše. Bjez mjehkim l
a krknikami je po tajkim we wuprajenju najwjetša analogija; duž by
wopaki było, l za stajnje mjehki sobuzynk, krkniki pak před a, o, ó, u
za twjerde wudawać jenož teho dla, dokelž so w złóžkach ha, chu, kó, ha
a t. d. žane j njesłyši. Tuto tu khwilu; pozdźišo hišće někotre słowa,
čeho dla snadź to tak je, zo so při wuprajenju krknikow ze samozynkami
a, o, ó, u žane j njesłyši. — Dale móhło so rjec, zo su krkniki w
starosłowjanskej a runje tak tež w čěskej ryči, kotraž je tola našemu
jazykej najbližša, stajnje twjerde, zo mamy teho dla, móhł rjec, wjacy
prawa te same, hdźež je jenož móžno, prjedy za twjerde, hač za mjehke
brać. To je wěrno, zo su krkniki w starosłowjanskim stajnje twjerde (гъ,
къ, хъ), a tež w čěskim pisa so jenož hy, chy, ky a ženje hi, chi, ki.
Tola bjeze wšeho dalšeho rozpominanja móže so tu hižon to wotmolwić, zo
je tež c w starosłowjanskim a čěskim drje stajnje mjehke (ць, ci), pola
nas pak tola přede wšěmi samozynkami za stajnje twjerde spóznate; tež s
a z stej w starosłowjanskim a čěskim pak twjerdej, pak zmjehčenej (съ,
зъ; сь, зь; sy zy; si, zi), tola pola nas přede wšěmi samozynkami
stajuje jenož twjerdej Tak móža tež krkniki, hačrunjež su w
starosłowjanskim a čěskim stajnje twjerde, pola nas tola stajnje mjehke
być, nic jenož před i a e, ale tež před a, o, ó, u. Tež Polak je tudy (a
jemu runja delni Łužičan) wot starosłowjauskeho jazyka wotstupił, k
najmjeńšemu z dźěla, přetož wón piše po g a k jenož mjehke i, h a ch pak
je twjerde zdźeržal, wupraja a piše po nimaj jenož twjerde y. Rus pak
piše runja nam po wšěch krknikach stajnje jenož mjehke i (и), a dawak
słowow нога, мУха, РУка (noga, mucha, ruka) je pola njeho ногѢ, мухѢ,
РУкѢ, hdźež su jemu krkniki zjawnje mjehke. Z teho, kajke su krkniki w
starosłowjanskej ryči, njeda so po tajkim žane čisće krute prawidło za
našu ryč postajić; tu dyrbimy dospołnišu přičinu měć, jeli chcemy
prajić, zo su pola nas krkniki před i <pb n="25"/>a e drje mjehke, před
a, o, ó, u pak stajnje jenož twjerde. — Na posledku traž móhł něchtón
hišće na to spomnić, zo krkniki pola nas před mjehkimi abo zmjehčowacymi
wukhodami jara rady do mjehkich syčawkow překhodźuja, n. př. suchi -
sušić, zynk - zynčeć, waha - wažić, wucho - wuši, sróka - sróči,
Hórka-Hórčan a t. d. Njeje snadź tež to dopokaz, zo su krkniki w našej
ryči skeŕšo twjerde, hač mjehke? Bjeze wšeho dalšeho rozpytowanja budź
ta jenož to přispomnjene, zo so tute překhodźowanja na žane wašnjo teho
dla njestawaja, hako bychu krkniki mjehke i abo e po sebi ćeŕpjeć
njemóhłe. Kak husto njesteji po tutych sobuzynkach mjehke i a e?! Pola
twjerdych syčawkow je to něšto druhe; te same njemóža mjehke i po sebi
měć, te dyrbja překhodźować samotnje sćěhowacych mjehkich samozynkow dla
Tola při krknikach stawaja so tajke překhodźowanja druhich hłubšo
ležacych přičinow a zakonjow dla, kotrež pak tón raz hłubje rozpytować
njemóžemy. Duž dha mamy za to, zo so tež hustych překhodźowanjow dla,
kotrymž krkniki wosebje před mjehki mi formami a wukhodami podlěhaja, z
wěstotu sudźić njeda, zo su g, h, ch, k, kh před a, o, ó, u jenož
twjerde. Wěste je, zo krkniki słowjanskemu ryčespytej khětre wobćežnosće
činja; móžno, zo su tež pola nas něhdy twjerde byłe, a zo snadź su z
tameho časa někotre powostanki zawostałe, kotrež nam nětk w
skłonjowanju, časowanju a wotwodźowanju někajkežkuliž wobćežne anomalije
činja: tola to zda so bjez dospołneje přičiny być, hdyž so praji, zo su
pola nas krkniki g, h, ch, k, kh před a, o, ó, u stajnje jenož twjerde,
hač runjež maja wšudźom jenož mjehke i, a ženje žane y, při sebi. Teho
dla chcemy krkniki tež před a, o, ó, u za stajnje mjehke sobuzynki wzać.

III. W poslednim wobrazu widźimy zynki do štyrjoch rjadomnjow
rozpołožene. Tuto rozdźělenje zda so nam khětrje wažne być; duž chcemy
je hłubšo rozpomnić. — Rjadomnja III. je najlóžša k rozsudźenju. To su
stajnje (absolutnje) twjerde a stajnje (absolutnje) mjehke sobuzynki;
přetož po c, s, z njemóže w čisće serbskich słowach ženje žane i, po č,
š (ř), ž pak ženje žane y stać. Tola ma so přispomnić, zo č, š (ř), ž na
žane wašnjo zmjehčene c, s, z njejsu. — Hinajše su zynki w rjadomni I.
Te same njejsu absolutnje twjerde, njejsu absolutnje mjehke, ale su <pb
n="26"/>druhdy twjerde (před y), druhdy mjehke (před i), po tajkim
relatiwnje twjerde a mjehke; a zynki: bˊ, pˊ, f', ẃ, ḿ, ń, ŕ = bj, pj,
fj, wj, mj, nj, rj su ze zynkow: b, p, f, w, m, n, r jenož přez mjehki
přidych, přez zmjehčenje nastałe. — Bjez rjadomnju III. a I. wosrjedźa
steji rjadomnja II., a słuša po kharakterje (po twjerdosći a mjehkosći)
zynkow k rjadomni III., po jich nastawanju pak k rjadomni I. Přetož ɫ,
d, t nimaja w čisće serbskich słowach ženje žane i po sebi, su teho dla
stajnje twjerde; l, dź, ć pak ženje žane y po sebi nimaja, su teho dla
stajnje mjehke: w tutym nastupanju słuša rjadomnja II. k rjadomni III. Z
druheje strony pak je tež wěste, zo su tute stajnje mjehke zynki l, dź,
ć jenož přez zmjehčenje z twjerdych ɫ, d, t nastałe, a zo po prawym ničo
druhe njejsu, hač zmjehčene ɫ, d, t, t. j. ɫj, dj, tj: w tym nastupanju
khila so rjadomnja II. k rjadomni I. Zmjehčenaj zynkaj dj, tj staj pola
Serba a Polaka, kaž bu hižon spomnjene, do trochu noweju, stajnje
mjehkeju zynkow dź, ć přejšłaj. A podobnje ma so tež z našim mjehkim l.
Naše twjerde ɫ je do tajkeje hrubosće přejšło a zapadnyło, zo so čisće
kaž w wupraja, čehož dla tež k hubnikam słuša. Tute hrube ɫ (wupraj w)
dyrbjało zmjehčene po prawym jenož ɫj (wupraj wj) być, n. př. woł
(wupraj: wow), wołjacy (wupraj: wowjacy). Tola tudy njepraji Serb woɫ,
woɫjacy, alje woɫ, wolacy. Serb je po tajkim tež tudy město zmjehčeneho
zynka ɫj (wupraj wj) nowy, stajnje mjehki zynk l (wupraj, kaž něhdźěn
romanske a germanske l) wzał. Na to wašnjo ma so z našim ɫ a l skoro
cyle tak, kaž z d a dź, kaž z t a ć. Město zmjehčeneho dj mamy trochu
nowy, stajnje mjehki zynk dź; město zmjehčeneho tj mamy trochu nowy,
stajnje mjehki zynk ć: <pb n="27"/>runjež tak mamy tež město ɫj nowy,
stajnje mjehki zynk l. Duž dha dyrbimy dź, ć a l do teje sameje
rjadomnje wzać, a je wšě tři za tajke zynki spóznać, kotrež drje su
jenož zmjehčene d, t a ɫ, kotrež pak su tola tak přeměnjene, zo dyrbja
so za nowe, a to za stajnje mjehke zynki brać, runjež kaž d, t a ɫ za
stajnje twjerde. Po tutym rozpominanju smy nuzowani rjadomnju II. k
rjadomni III. sćahnyć. — Na rjadomnju IV., na krkniki, trjebamy jenož z
krótka spomnić. To su zynki, kotrež dyrbimy w našej ryči za stajnje
(absolutnje) mjehke brać, dokelž móža w čisće serbskich słowach jenož i,
a ženje žane y, po sebi měć. Po tutym nuznym rozpomnjenju wšěch štyrjoch
rjadomnjow móžemy nětkoj sćěhowacy wobraz zestajić.

Relatiwnje stajnje (absolutnje)

twjerde a mjehke twjerde mjehke

b, p, f, w, m, n, r ł, d, t, l, dź, ć

b, p, f, w, m, n, r bˊ, ṕ, f', ẃ, ḿ, ń, ŕ c, s, z č, š (ř), ž

twjerde zmjehčene Wobraz VIII. g, h, ch, k, kh; j

Přisp. Štož naše „ł“ a „l“ nastupa, to je wěc, hódna hłubšeho
rozmyslenja a tajka, kotraž nas hornich Łužičanow wot někotrych druhich
Słowjanow dźěli. Druzy, kotřiž hišće twjerde a mjehke l (лъ, ль)
rozezuawaja, kaž delni Łužičan, Polak a Rus, njewuprajeja twjerde l (лъ)
runja nam, kaž w, ale jenož kaž hrube, bɫuke l, a mjehke l kaž lj. Ći
sami dyrbja teho dla tež l do našeje rjadomnje I. stajić, hdźež te druhe
dźasniki r, n, (m) steja, dyrbja l (ль) jenož za zmjehčeny zynk měć, a
stajnje kaž lj wuprajeć. Hdyž Polak a delui Łužičan hrube, twjerde l
(лъ) přez znamjo ɫ, mjehke l (ль) pak přez samo l woznamjenjataj: dha je
to přećiwo podobje (aualogiji) z hubnikami a druhimi dźasnikami. Wonaj
dyrbjałaj po prawym po podobje z hubnikami a dźasnikami twjerde лъ přez
same l, mjehke ль pak přez l' aby ɫ = lj woznamjenjeć, <pb n="28"/>Pola
nas hornich Łužičanow je, kaž so z rozkładźeneje wěcy lohko spóznaje,
skeŕšo k zamołwjenju, hdyž twjerde лъ přež „ł“, mjehke ль pak přez same
l woznamjenjamy; přetož pola nas pokazuje tuto dźiwne woznamjenjenje,
móhł rjec, na to, zo „ł“ a „l“ njejstej, runja hubnikam, jenož jedyn a
tón samón (twjerdy a zmjehčeny) sobuzynk, ale zo stej dwaj rozdźělnaj
zynkaj, něhdźěn kaž d a dź, kaž t a ć.

IV. Z poslednjeho wobraza chcemy nětkoj hišće troju wěc wuwzać.

1. Najprjedy so prašamy: što dha je po prawym twjerdy, što je mjehki
sobuzynk? Druhdy je so prajiło: mjehki mjenuje so tón sobuzynk, z
kotrymž so při wuprajenju j zjenoća, njech je tute j w pismje widźeć aby
nic. Z tejehlej definiciju njemóžemy přez jene być; přetož po tej samej
njemóžemy n. př. l za mjehki zynk brać, dokelž w słowach: law, lud, lód
a t. d. so pola nas čisće žane j njesłyši. Samo po mjehkich syčawkach a
zubnikach so po prawym žane j njesłyši, přetož słowa: čas, křud, žurk,
ćah, dźówka a t. d. njewuprajeja so: čjas, křjud, žjurk, ćjah, dźjówka a
t. d. Z tutymi zynkami njeje žane j změšane, přetož hdyž n. př. s a j
měšeš, dóstanješ pólske ś = sj, a nic š. Zo pak maja tute zynki něšto
mjehke a syčawe we sebi, to leži w jich stworjenju, kaž smy to §. 1. I.
widźeli. — Po našim dotalnym rozpytowanju mjenuje so tón sobuzynk
mjehki, kotryž ma we wuprajenju a pismje mjehke i (ы, н), twjerdy pak
tón, kotryž ma twjerde y (ъı) po sebi. Stajnje (absolutnje) twjerde su
potom te sobuzynki, kotrež w čisće serbskich słowach ženje žane i,
stajnje (absolutnje) mjehke pak su te, kotrež ženje žane y po sebi měć
njemóža. Relatiwnje twjerde a mjehke su dale te sobuzynki, kotrež móža
runjež tak derje y, kaž i po sebi měć. Tute relatiwnje twjerde a mjehke
sobuzynki, kotrež su před y jenož twjerde, před i (a kaž <pb
n="29"/>budźemy pozdźišo widźeć, tež před ě) jenož mjehke, su před
druhimi samozynkami (e, a, o, ó, u) a před sobuzynkami abo tež na kóncu
słowow pak twjerde, pak zmjehčene: twjerde, hdyž so twjerdźe wuprajeja,
zmjehčene, hdyž so z wěstym mjehkim přidychom słyša, kotryž so w našim
nowym prawopisu druhdy (hdyž samozynki e, a, o, ó, u sćěhuja) přez j,
druhdy (hdyž žadyn samozynk njesćěhuje) přez samu smužku woznamjenja.
Tak maja so po našim zdaću stajnje (absolutnje) twjerde, stajnje
(absolutnje) mjehke, relatiwnje twjerde a mjehke, kaž tež zmjehčene
sobuzynki definirować. Chce štó dale hić, dha móže tež stajnje twjerde
(ł, d, t) wot absolutnje twjerdych (c, s, z), stajnje mjehke (l, dź, ć)
wot absolutnje mjehkich (č, š [ř], ž; g, h, ch, k, kh, j) rozdźěleć.
Absolutnje twjerde su te sobuzynki, kotrež cyle žanu mjehkosć (žane i,
žane zmjehčenje) njećeŕpja; stajnje twjerde su te, kotrež drje sebi
mjehkosć (mjehke i a zmjehčenje) lubić dadźa, při tym pak do trochu
nowych, stajnje mjehkich zynkow překhodźeja. Absolutnje mjehke su te
mjehke sobuzynki, kotrež přez žane zmjehčenje nastałe njejsu; stajnje
mjehke su te, kotrež su přez zmjehčenje nastałe, bjez teho, zo bychu
čiste zmjehčene zynki (z mjehkim přidychom j) wostałe. — Krótke prawidło
pak je te: „Twjerdy je tón sobuzynk, kotryž ma y, mjehki pak tón, kotryž
ma i po sebi, a zmjehčeny je tón, kotryž so z wěstym mjehkim přidychom
(j) wupraja.“ Dale na drobniše: „Stajnje (abs.) twjerdy je tón sobuzynk,
kotryž ma stajnje y, stajnje (abs.) mjehki tón, kotryž ma stajnje i,
relatiwny t. j. druhdy twjerdy, druhdy mjehki pak tón, kotryž ma druhdy
y, druhdy i po sebi.“

<pb n="30"/>

2. Derje rozeznawać dyrbimy stajnje (absolutnje) mjehke a zmjehčene
sobuzynki před samozynkami a, o, ó, u. Při zmjehčenych sobuzynkach słyši
so tu we wuprajenju mjehki přidych j, při stajnje mjehkich pak nic. To
je wěc, kotraž jo hódna, zo ju hłubšo rozpomnimy. Naše l je drje přez
zmjehčenje nastało, słuša pak tola, kaž smy widźeli, k stajnje mjehkim
sobuzynkam. Duž dha so słowa: law, lud, wuhlo, polo a t. d. wot nas na
žane wašnjo njewuprajeja: ljaw, ljud, wuhljo, poljo a t. d., a to teho
dla nic, dokelž so při stajnje mjehkich sobuzynkach žadyn wosebity
mjehki přidych (j) njesłyši. Skoro wšitcy druzy Słowjenjo, z wuwzaćom
Čecha (hl. § 1. II. př. 1.), wuprajeja słowa: law, lud, polo a t. r. z
mjehkim přidychom kaž: ljaw, ljud, poljo a t. r. Přetož woni maja jenož
twjerde a zmjehčene „l“ (лъ, ль); jich л je jenož relatiwnje twjerde a
mjehke (лъı, лы=лн), nic pak stajnje twjerde a stajnje mjehke, kaž naše
„ł“ a „l“. Štož je so tu wo našim stajnje mjehkim l prajiło, to płaći
tež wo wšěch druhich stajnje mjehkich sobuzynkach našeje ryče. Słowa:
dźak, ćah, čołm, šow, křud, žurk, kur, mucha a t. r. njewuprajamy:
dźjak, ćjah, čjołm, šjow, křjud, žjurk, kjur, muchja a t. r. Ze stajnje
mjehkimi sobuzynkami njezjenoća so při wuprajenju žane j. Tutón mjehki
přidych je jenož při zmjehčenych sobuzynk słyšeć, n. př. bjakać, pjanka,
mjaso, morjo, ranjo, strowju a t. d. — Tuto rozpomniwši njemóžemy za
dobre spóznać, hdyž so praji: „krkniki g, h, ch, k, kh su před i a e (ě)
drje mjehke, před samozynkami a, o, ó, u pak stajnje jenož twjerde,
dokelž so tudy při jich wuprajenju žadyn mjehki přidych (j) njesłyši.“
Mjehki přidych (j) so tu z krknikami runje teho dla njezjenoća, <pb
n="31"/>dokelž su stajnje (absolutnje) mjehke sobuzynki. Hdy by so
hodźało rjec: kjur, muchja a t. r., dha bychu krkniki w tutych słowach
jenož zmjehčene t. j. z mjehkim přidychom wuprajane sobuzynki byłe, wone
bychu potom k relatiwnje twjerdym a mjehkim sobuzynkam słušałe, a po
nich móhło woboje, i a y, stać. Quod est absurdum. Duž mamy krkniki za
stajnje (absolutnje) mjehke sobuzynki, tež před samozynkami a, o, ó, u.

3. Jenož před samozynkom e wuprajeja so tež stajnje (absolutnje) mjehke
sobuzynki wot nas tak, zo je bjez nimi a bjez e wěsty mjehki přidych
słyšeć, n. př. len, lesć, plesć a t. r. wupraja so kaž: l-j-en, l-j-esć,
pl-j-esć a t. r. Tež słowa: ćeta, ćern, šewc, žerdź, dźens a t. r.
wuprajeja so nimale kaž: ć-j-eta, ć-j-ern, š-j-ewc, ž-j-erdź, dź-j-ens a
t. r.: runjež tak słyšiš tež słowa: hewak, suche, ke mnje a t. r.
wuprajeć: h-j-ewak, such-j-e, k-j-e mnje a t. r. Tute j pak njeje tudy
žadyn tajki zmjehčowacy přidych, kajkiž smy jón při zmjehčenych
sobuzynkach spóznali; přičina tajkeho wuprajenja leži w samozynku e,
štož móžemy po tajkim hakhlej w sćěhowacym paragraſje rozpominać. Tudy
budź jenož hišće to přispomnjenje, zo so po našich stajnje mjehkich
sobuzynkach ženje žane j hakož znamjo jich mjehkosće pisać nima. Mjehki
pridych j słyši a pisa so jenož při zmjehčenych sobuzynkach (bj, pj, fj,
wj, mj, nj, rj), při stajnje a abs. mjehkich pak nic. Stajnje a abs.
mjehke sobuzynki su hižonsame na sebi (bjeze wšeho mjehkeho přidycha)
mjehke.

Wunoški (resultaty) dotalneho přepytowanja.

Sobuzynki našeje ryče su A. po jich twjerdosći a mjehkosći:

<pb n="32"/>

I. Twjerde. Te same su:

1) absolutnje twjerde (c, s, z),

2) stajnje twjerde (ł, d, t),

3) relatiwnje twjerde (b, p, f, w, m, n, r).

II. Mjehke. Te same su:

1) absolutnje mj. (č, š [ř], ž; g, h, ch, k, kh, j),

2) stajnje mjehke (l, dź, ć),

3) relatiwnje mjehke (b, p, f, w, m, n, r),

4) zmjehčene (bˊ, ṕ, f', ẃ, ḿ, ń, ŕ).

Sobuzynki našeje ryče su B. po jich přirodźenym rozdźělenju a po jich
twjerdosći a mjehkosći:

1. krkniki, {absolutnje mjehke:

gutturales g, h, ch, k, kh; j.

2. syčawki, {absolutnje twjerde: c, s, z.

sibilantes absolutnje mjehke: č, š [ř], ž.

3. zubniki, {stajnje twjerde: d, t.

dentales stajnje mjehke: dź, ć.

4. dźasniki, {(stajnje twj.: ł); relatiwne: n, r.

palatinae stajnje mj.: l; zmjehčene: ń, ŕ.

5. hubniki, {rel.: b, p, f, w, m; stajnje twj.: ł.

labiales zmjehčene: bˊ, ṕ, f', ẃ, ḿ.

Přisp. Starosłowjanska ryč ma wjele měnje absolutnje, wjele wjacy
relatiwnje twjerdych a mjehkich sobuzynkow. Absolutnje twjerde ma jenož
tři: гъ, къ, хъ (g, k, ch), absolutnje mjehke jenož štyri: чь, шь, жь,
ць (č, š, ž, c), relatiwnje twjerdych a mjehkich pak jědnaće: Бъ, Бь;
пъ, пь; въ, вь; мъ, мь; Nъ, Nь; Ръ, Рь; лъ, ль; дъ, дь; тъ, ть; зъ, зь;
Съ, Сь (b, p, w, m, n, r, l, d, t, z, s). Tři relatiwnje twjerde a
mjehke sobuzynki starosłowjanskeje ryče (лъ, ль; дъ, дь; тъ, ть) su so w
našej ryči do stajuje twjerdych a mjehkich přeměniłe (ł, l; d, dź; t,
ć); dwaj relatiwnje twjerdaj a mjehkej sobuzynkaj (зъ, зь; Съ, Сь) staj
pola nas absolutnje twjerdaj (z, s; zy, sy); jedyn absolutnje mjehki
sobuzynk (ць) je so pola nas do absolutnje twjerdeho (c, cy)
přewobroćił; a krkniki, kotrež su w starosłowjanskim absolutnje twjerde
(гъ, къ, хъ), su w našej ryči absol. mjehke (g, h, ch, k, kh; gi, hi,
chi, ki, khi).

<pb n="33"/>

§. 3.

Samozynki,

jich twjerdosć a mjehkosć, a serbski abejcej.

I. Samozynki našeje ryče su, kaž je so hižon spomniło, tute: i, ě, e, a,
o, ó, u, y. Samozynkaj i a y staj jenož jedyn a tón samy zynk, kotryž
pak so druhdy mjehko (i, ы=н), druhdy twjerdźe a hrubje (у, ъı) wupraja.
Tuta mjehkosć a twjerdosć, kotraž je w někotrych druhich słowjanskich
ryčach, kaž n. př. w ilirskej a čěskej, we wuprajenju měnje k
rozeznawanju, je w ruskej, pólskej, delnjołužiskej a wosebje tež w našej
ryči jara sylnje k spóznaću, tak zo nichtón njewěsty być njetrjeba, hač
je we wěstym słowje mjehke i abo twjerde, hrube y słyšał. Dokelž so
mjehke i a twjerde y w našim horće tak sylnje rozeznawatej: duž
trjebachmy při přepytowanju „kotre sobuzynki našeje ryče su stajnje
twjerde, kotre stajnje mjehke, kotre druhdy twjerde, druhdy mjehke“
jenož na to hladać, hač móže so po nich y abo i abo woboje słyšeć. To
běše wěśće lohka pruha, a ta sama je nam ze wšej wěstosću prajiła, kotre
sobuzynki su stajnje twjerde, kotre stajnje mjehke, kotre relatiwnje
twjerde a mjehke. Nět pak budźa nam tute (z wěstotu za to zpóznate)
twjerde a mjehke sobuzynki zasy k temu słužić, zo bychmy wupytali, kotre
samozynki našeje ryče su stajnje mjehke, kotre stajnje twjerde, kotre
wobojotne. Stajnje (absolutnje) mjehki mjenujemy tón samozynk, kotryž
móže jenož po mjehkich sobuzynkach, stajnje (absolutnje) twjerdy pak
tón, kotryž móže jenož po twjerdych sobuzynkach, a wobojotny (anceps)
tón, kotryž <pb n="34"/>móže runjež tak derje po mjehkich, kaž po
twjerdych sobuzynkach stać.

Pohladajmy nětkoj k jenotliwym samozynkam. Zo je i stajnje a absolutnje
mjehke, y stajnje a absolutnje twjerde, to je hižon při wšěm započatku
našeje theorije wo twjerdosći a mjehkosći zynkow postajene. Tudy mamy
jenož te druhe šesć samozynkow přepytować a rozsudźeć. Samozynk ě móže
po wšěch stajnje a absolutnje mjehkich sobuzynkach stać, ženje pak po
stajnje a abs. twjerdych, n. př. lěto, dźěd, ćěsto, šěry, khětry, jětro
a t. d., ženje pak njesłyšiš złóžki: łě, dě, tě, cě, sě, zě. Z teho
sćěhuje, zo je ě stajnje a absolutnje mjehki samozynk, a zo su
relatiwnje twjerde a mjehke sobuzynki w tym padźe, hdyž maja absolutnje
mjehke ě po sebi stejo, tež kóždy čas jenož mjehke, kaž před i, n. př.
běl, wětr, spěw, měd, hněw, hrěch a t. d.

Wšě druhe samozynki (e, a, o, ó, u) móža runjež tak derje po twjerdych,
kaž po mjehkich sobuzynkach stać, n. př. zelo, žel; seṕ, šewc; zady,
žadyn; ława, lawa; hłód, lód; són, wšón; błud, lud; sud, křud; bruch,
brj-uch; dobre, derj-e; rano, ramj-o; pata, pj-ata; skoro, morj-o a t.
d. Po tajkim su samozynki e, a, o, ó, u wobojotne (ancipites) t. j.
tajke, kotrež móža runjež tak derje po twjerdych, kaž po mjehkich
sobuzynkach stać, a kotrež po twjerdych sobuzynkach za twjerde, po
mjehkich sobuzynkach za mjehke samozynki płaća. Z tuteho krótkeho
rozpytowanja dóstanjemy tutón wobraz:

Samozynki: abs. mjehke, wobojotne (ancipites), abs. twjerde

Wobraz IX. i, ě e; a, o, ó, u y.

<pb n="35"/>

Přisp. W tutym wobrazu widźimy samozynki w tym samym rjedźe, do kotrehož
smy je hižon prjedy stajili, wot najwyššeho k najhłubšemu kročicy.
Najwyšši a najćeńši samozyuk i je absolutnje mjehki, najhłubši y
absolutnje twjerdy; wšě druhe samozynki khileja so w tej měrje wot
mjehkosće k twjerdosći, kaž tu po rjedźe bjez mjehkim i a twjerdym y
steja. Samozynk ě je najbližši při i, a je runja temu samemu stajnje a
absolutnje mjehki. Dale sćěhuje samozynk e. Tón samy je drje hižon
wobojotny, móže po twjerdych a mjehkich sobuzynkach stać, lubuje pak
tola mjehkosć wjele bóle, dyžli twjerdosć, a ma najradšo mjehke
sobuzynki před sobu. Teho dla su tež relatiwnje twjerde a mjehke
sobuzynki před e skoro stajuje zmjehčene, n. př. bjez, pjeć, wjedro,
mjeza, njesu, rjec a t. d.; jenož w srjedźnym wukónčenju a w
skłonjowanju přidawnikow a podźělnikow, na twjerde - y wukhadźacych, su
relatiwne sobuzynki před e twjerde, n. př. pisany, pisane, pisaneho,
pisanemu, pisanej a t. d. Samozynk a steji, móhł rjec, srjedź absolutnje
mjehkich a absolutnje twjerdych samozynkow, steji runje tak rady po
twjerdych, kaž po mjehkich sobuzynkach, n př. zady, žadyn; lawa, lawa;
maz, mj-aso; dna, dnj-a; rany, rj-auy a t. d. Samozynki o, ó, u bliža so
wjele bóle k absolutnje twjerdemu y; relatiwne sobuzynki su před nimi
najbóle twjerde, z rědka hdy zmjehčene, n. př. nós, mucha, rohi, wóz,
bóz, pué a t. d. Jenož hakož skłonjowace a wotwodźowace wukónčenja maja
tute delnje samozynki (o, ó, u) tež zmjehčene sobuzynki před sobu, n.
př. tuni, tunj - u, tunj - o a t. r. Tak je rjad, kotryž smy samozynkam
hižon prjedy po jich nastaću připokazali, tež tudy při jich mjehkosći a
twjerdosći cyle přisprawny.

II. Dotal mamy najwjetšu podobu (analogiju) samozynkow ze sobuzynkami.
Wěste sobuzynki su stajnje (absolutnje) twjerde: tak tež samozynk y;
wěste sobuzynki su stajnje (absolutnje) mjehke: tak tež samozynkaj i a
ě; a někotre sobuzynki su relatiwnje twjerde a mjehke: tak tež samozynki
e, a, o, ó, u. Stajnje a absolutnje twjerde sobuzynki móža jenož twjerde
y (ženje mjehke i) po sebi měć: tak móže tež stajnje (absolutnje)
twjerde y zasy jenož po twjerdych (ženje po mjehkich) sobuzynkach stać;
stajnje a absolutnje mjehke sobuzynki móža jenož mjehke i (ženje twjerde
y) po sebi měć: runjež tak móžetej tež i a ě zasy <pb n="36"/>jenož po
mjehkich (ženje po twjerdych) sobuzynkach stać; relatiwnje twjerde a
mjehke sobuzynki móža runjež tak derje mjehke i, kaž twjerde y po sebi
měć, před i za mjehke, před y za twjerde płaćo: tak móža tež wobojotne
samozynki runjež tak derje po mjehkich, kaž po twjerdych sobuzynkach
stać, po mjehkich za mjehke, po twjerdych za twjerde płaćo. Tak daloko
tuta podoba, kotruž chcemy sebi před woči stajić.

Wobraz X. Stajuje (absolutnje) Relatiwnje

twjerde mjehke twjerde a mjehke

Samozynki: y i, ě e; a, o, ó, u

Sobuzynki: stajn. ł, d, t l, dź, ć b, p, f, w, m, n, r

absolutnje c, s, z č, š (ř), ž b, p, f, w, m, n, r bˊ, ṕ, f', ẃ, ḿ, ń, ŕ

— g, h, ch, k, kh; j. twjerde zmjehčene

Přisp. Tu traž móhł něchtón rjec, zo tuta podoba, wosebje relatiwnje
twjerde a mjehke sobuzynki a wobojotne samozynki nastupajo, tola daloko
dosć njedosaha. Mjenujcy relatiwnje twjerde a mjehke sobuzynki, kotrež
su před twjerdym y stajnje twjerde, před mjehkim i (a ě) stajnje mjehke,
su před druhimi samozynkami (e, a, o, ó, u) pak twjerde, pak zmjehčene
t. j. z mjehkim přidychom wuprajane, kaž to wobraz pokazuje. Tu so nět
praša, hač dha podobnje tež wobojotne samozynki tajke dalše rozstupjenje
do twjerdych a zmjehčenych činić njemóhłe, a hač přez to cyła podoba
samozynkow ze sobuzynkami hišće dospołniša była njeby? — Na to mamy
wotmolwić, najprjedy, zo so to njehodźi, a dale, zo to k dospołnej
podobje samozynkow ze sobuzynkami tež na žane wašnjo trěbne a słušace
njeje. Woboje chcemy trochu rozestajić. Zmjehčowanje njeje ničo druhe,
hač mjehki přidych, kotryž móže k wěstym, hewak twjerdym sobuzynkam
přistupić, k samozynkam pak nic. W słowach: kraj, haj, staj, stej, rój,
hnój, wuj, kij, zmij, wěj, drěj, kryj, <pb n="37"/>wójna, wojnaŕ, jejko
a t. r. njeje j žadyn zmjehčowacy přidych, k samozynkam słušacy, ale je
samo za so dospołny sobuzynk. Wjele měnje móžemy w słowach: ja, jandźel,
jeleń, ječmjeń, jemu, jeho, jucha, jutro, jow, jěd, ji a t. d. tuto j za
zmjehčowacy přidych samozynkow spóznawać: tež tudy je j samo za so
sobuzynk. Chcył něchtón na wšě wašnjo tež samozynkam zmjehčowacy přidych
přidźělić, dha móhł to hišće najlóže w słowach: traž, tež, kaž, štóž,
štož, hdźež, jenož a t. d. činić, kotrež so tu a tam hakož: trajž, tejž,
kajž, štójž, štojž, hdźejž, jenojž a t. d. wuprajeja. Tola tež tudy
nimamy tuto j, a byrnje so to samo wšudźom wuprajało a pisało, za
zmjehčowacy přidych, k samozynkam słušacy, ale jenož za sobuzynk, kotryž
so při přeńdźenju wot samozynka (e, a, o, ó, u) k mjehkej syčawcy ž w
horće stwori a někak nutřsuha. Samozynki e, a, o, ó, u so po tajkim
njehodźa zmjehčić, a woznamjenjenja: je, ja, jo, jó, ju mamy runjež tak
derje, hakož: ej, aj, oj, ój, uj za dospołne złóžki abo sylby. Abo z
kajkim rozdźělom dha so wupraja a w słowach: dał, dźał; hrał, přah;
hnał, kał; tał, ćah; ława, lawa; abo o, ó w słowach: watora, wječora;
són, wšón; abo u w słowach: prut, křud; hłubje, lubje; nuchać, čuchać a
t. d.? Ze žanym drje, kaž so zda. Samozynki e, a, o, ó, u su po tajkim
po našim zdaću wobojotne (ancipites), móža runjež tak po twjerdych, kaž
po mjehkich sobuzynkach stać, bjez teho, zo by žadyn rozdźěl w jich
wuprajenju słyšeć był. Te same móža tež po twjerdych sobuzynkach za
twjerde, po mjehkich za mjehke samozynki płaćić, tola bjez teho, zo by
so rjekło: naša ryč ma pjeć twjerdych (e, a, o, ó, u) a pjeć zmjehčenych
samozynkow (je, ja, jo, jó, ju). Ale njeby dha tajke zmjehčowanje
samozynkow k dospołnej podobje samozynkow ze sobuzynkami słušało? Na
žane wašnjo. Relatiwnje twjerde a mjehke sobuzynki (b, p, f, w, m, n, r)
su jenož před y a i relatiwne, t. r. wone su před y stajnje twjerde,
před i (a tež ě) pak stajnje mjehke; před druhimi samozynkami (e, a, o,
ó, u) su tute relatiwne sobuzynki pak twjerde, pak zmjehčene. Wobojotne
samozynki pak su po wšěch sobuzynkach relatiwne, t. r. wone móža po
wšěch (twj. a mj.) sobuzynkach stać, po twjerdych za twjerde, po
mjehkich za mjehke płaćo. Hdyž su wobojotne samozynki po wšěch
sobuzynkach relatiwne, po kotrych móhłe dha potom pak twjerde, pak
zmjehčene być? To štož su relatiwnje twjerde a mjehke sobuzynki b, p, f,
w, m, n, r jenož před samozynkomaj y a i: to su wobojotne samozynki e,
a, o, ó, u po wšěch sobuzynkach. Duž dha k dospołnej podobje bjez
sobuzynkami a samozynkami na žane wašnjo trěbne a słušace njeje, zo
bychu tež wobojotne samozynki do twjerdych a zmjehčenych rozkhadźałe,
kaž relatiwne sobuzynki před samozynkami e, a, o, ó, u.

<pb n="38"/>

III. Samozynki, kotrež sebi dalše rozwaženje a hłubše rozsudźenje
žadaja, su i, ě a e.

1. Naše i je starosłowjanske mjehke н (ы), y pak starosłowjanske twjerde
ъı. Z teho je widźeć, zo naše i z dweju dźělow wobsteji, mjenujcy z
wěsteje mjehkoty, kotraž w mjehkim jeŕ (ь) leži, a ze sameho 1. To njeje
njewažne. Přetož tuto w samozynku i (ы) ležace mjehke jeŕ (ь) słuša po
prawym k prjedystejacemu sobuzynkej; a teho dla móže před i stajnje
jenož mjehki sobuzynk stać, runjež kaž před y (ъı) z teje sameje přičiny
stajnje jenož twjerdy sobuzynk. Absolutnje a stajnje twjerde sobuzynki,
z kotrymiž dyrbiš sebi předcy twjerde jer (ъ) zjenoćene myslić, njemóža
ženje žane i (ы) po sebi měć, wone dyrbja před tutym i, kaž pozdźišo
zhonimy, do absolutnje a stajnje mjehkich sobuzynkow překhodźeć.
Relatiwne sobuzynki su před i (ы) jenož mjehke (hl. §. 2. I.). Zo su
mjehke, to so w našim nowym pismje ani přez přistajene j, ani přez
smužku njewoznamjenja, a to teho dla nic, dokelž znamjo tuteje mjehkosće
(mjehke jeŕ) hižon w samozynku i leži, kotrež za ы steji. Tola we
wuprajenju je mjehkosć relatiwnych sobuzynkow před i jara derje slyšeć.
Přetož rodźeny Serb wupraja złóžki: mi, ni, ri, wi a t. d. kóždy raz z
wěstej mjehkotu sobuzynkow, štož móhło so nimale tak woznamjenić: ṁi,
ṅi, ṙi, ẇi a t. d. Tudy njesłyši so žadyn mjehki přidych (žane: mji,
nji, rji, wji a t. d.), ale jenož wěsta mjehkosć w sobuzynku, kotraž tež
při wšěch relatiwnych sobuzynkach čisće jenajka njeje; přetož při n (w
złóžku: ni) je wjele sylniša a słyšomniša, hač n. př. při r (w złóžku:
ri). — Ze wšeho sćěhuje, zo maja so relatiwne sobuzynki před „i“ z
wěstej mjehkotu wuprajeć, runjež so to w pismje njewoznamjenja.

<pb n="39"/>

2. Samozynk ě je starosłowjanske jat (Ѣ). Tuto Ѣ wobsteji, kaž so zda, z
dweju dźělow, mjenujcy z mjehkeho jeŕ (ь) a prěki ležaceho e (E). W
našim pismiku ě je mjehke jeŕ, móhł rjec, přez kwačku, kotraž wyše e
steji, woznamjenjene. Z tuteho rozkładźenja je widźeć, zo je ě
prjedawšemu samozynkej (і, ы) jara podobne. Tež w samozynku ě leži
mjehke jeŕ (ь), kotrež po prawym k prjedystejacemu sobuzynkej słuša.
Teho dla móže tež prěd ě stajnje jenož mjehki sobuzynk stać, a ženje
žadyn twjerdy. Relatiwne sobuzynki dawaja tež před ě wěstu mjehkosć we
sebi słyšeć; rodźeny Serb wupraja złóžki: mě, ně, rě, wě a t. d. z
wěstej mjehkotu sobuzynkow, štož móhło so nimale tak woznamjenić: ṁě,
ṅě, ṙě, ẇě atd. W našim nowym pismje so tuta mjehkosć njewoznamjenja,
dokelž to hižon w samozynku ě, kiž ma mjehke jeŕ (ь) we sebi, leži.
Přispomnić pak so dyrbi, zo maja so relatiwne sobuzynki tež před „ě“ z
wěstej mjehkotu wuprajeć, runjež so to w pismje wosebiće njewoznamjenja.

Přisp. 1. Tuto starosłowjanske Ѣ je so we wšelakich słowjanskich
naryčach husto dosć do wšelakich druhich zynkow přeměniło. Tak wupraja
so n. př. starosłowjanske słowo вѢРа w čěskim „wira“, w pólskim „wiara“
a t. d Čech wupraja starosłowjanske Ѣ husto kaž „i“, južny Słowjan
druhdy kaž „e“, druhdy kaž „i“, druhdy kaž „je“, a druzy wšelak hinak.
Tola w našej ryči je so tutón starosłowjanski samozynk skoro wšudźom
njepřeměnjeny a njeskaženy zdźeržał.

Přisp. 2. Z poslednjeho rozpominanja je widźeć, čeho dla smy samozynk y
(ъı) ze wšeho započatka našeje theorije wo twjerdosći a mjehkosći zynkow
za absolutnje twjerdy, i (ы) pak za absolutnje mjehki samozynk
postajili. Tež to je nětkoj jasniše, čeho dla je samozyuk ě absolutuje
mjehki.

Přisp. 3 W prjedawšim paragraſje smy relatiwne sobuzynki před i a ě
jenož mjehke mjenowali, a nic zmjehčene (z mjehkim přidychom wuprajane).
Z kajkeje přičiny? Dokelž so złóžki: mi, ni, ri, bi, pi, fi, wi, mě, ně,
rě, <pb n="40"/>bě, pě, fě, wě njewuprajeja: mji, nji, rji, bji, pji,
fji, wji, mjě, njě, rjě, bjě, pjě, ſjě, wjě, ale wjele bóle kaž: ṁi, ńi,
ṙi, ẇi, ṁě, ṅě, ṙě, ẃě a t. d. W tutych złóžkach njeje žadyn mjehki
přidych (j) słyšeć, kaž při zmjehčenych sobuzynkach; tu mamy jenož wěstu
mjehkotu, kotruž rodźeny Serb do sobuzynka kładźe. Ta sama pak je hižon
přez samo i a ě, w kotrymajž mjehke jeŕ (ь) leži, woznamjenjena.
Woznamjenjenje přez dypk wyše sobuzynkow je tudy jenož lóžšeho
zrozemjenja dla trjebane, bjez teho, zo by so k jeho přijeću do noweho
prawopisa radźiło; w starych prawopisach je tu a tam k namakanju.
Starosłowjanska ryč, kotraž hewak z mjehčene sobuzynki bjez mjehkeho jeŕ
njepisa, je tola tež před н a Ѣ mjehke jeŕ wuwostajiła, dokelž to samo
hižon w tutymaj samozynkomaj leži.

3. Samozynk e je w starosłowjanskej ryči stajnje a absolutnje mjehki,
njemóže ženje po absolutnje twjerdych sobuzynkach stać, a wupraja so
stajnje je, bjez teho, zo by so tuto mjehke wuprajenje někak
woznamjenjało, n. př. мЕСтн, mjesć; NЕСтн, njesć; РЕБРО, rjebło; СЕдлО,
sjedło, sydło; зЕлЕNъ, zjeljen, zeleny; дЕСАть, djesać, dźesać; тЕСатн,
tjesać, ćesać, drjewo ćesać a t. d. Tak je Е w starosłowjanskej ryči
absolutnje mjehki samozynk, kotryž so stajnje je wupraja. Z teho móžemy
najlóže nětčiši kharakter našeho e dospołnišo spóznać. Naše e je nětkoj
wobojotne, móže po twjerdych a mjehkich sobuzynkach stać: w tym so wot
starosłowjanskeho, absolutnje mjehkeho E rozdźěluje. Po mjehkich
sobuzynkach wupraja pak so tež naše e skoro kaž je, štož je wosebje po
mjehkim l a po krknikach jara derje słyšeć, n. př. će, dźe, čert, šewc,
žerdź, len, lesć, kemše, suche, zahe a t. d. wupraja so čisće kaž: ćje,
dźje, čjert, šjewc, žjerdź, ljen, ljesć, kjemše, suchje, zahje: tu so
naše e starosłowjanskemu Е (wupraj je) čisće runa. Z cyła so tež naše e
jara k mjehkosći khila, je jenož, kaž bu hižom spomnjene, w srjedźnym
wukónčenju a w skłonjowanju přidawni<pb n="41"/>kow (tež někotrych
naměstnikow a ličbnikow) a podźělnikow, na twjerde -y wukhadźacych,
stajnje twjerde.[2]⁾ Hewak je samozynk e w našej ryči skoro wšudźom
(wosebje we wukónčenjach při skłonjowanju wěcownikow a słowjesow)
stajnje jenož mjehki; relatiwne sobuzynki su před nim zmjehčene, stajnje
a absolutnje twjerde sobuzynki překhodźeja před nim do stajnje a
absolutnje mjehkich. Jenož z rědka hdy steji e (w korjenju słowa) tež po
stajnje a absolutnje twjerdych sobuzynkach, kaž n. př. w słowach: zelo,
sebje, tebje, derje atd. — Z cyłeho rozpominanja sćěhnje to, zo je
samozynk e w našej ryči, hač runjež najradšo mjehki, tola wobojotny,
dokelž móže po twjerdych a po mjehkich sobuzynkach stać. Při tym pak je
tež k přispomnjenju, zo ma so tuto e po wšěch mjehkich, wosebje po wšěch
stajnje a absolutnje mjehkich sobuzynkach, runja starosłowjanskemu Е,
kóždy raz je wuprajeć. Złóžki: če, še, že, će, dźe, le, ge, he, che, ke,
khe wuprajej stajnje kaž: čje, šje, žje, ćje, dźje, lje, gje, hje, chje,
kje, khje, byrnje so tu žane j njepisało. W nastupanju tuteho wuprajenja
po mjehkich sobuzynkach so e wot našich druhich wobojotnych samozynkow
(a, o, ó, u) trochu rozdźěluje, na čož ma we wobrazu přistajene
semikolon (;) pokazować.

Přisp. 1. Jenož z rědka steji samozynk e (w korjenju słowa) tež po
stajnje a absolutnje twjerdych sobuzynkach. Tola hdyž tuto e po twjerdym
sobuzynku korjenja kus hłubšo pře<pb n="42"/>pytamy, widźimy bórzy, zo
je to samo po prawym něšto druhe, hač twjerde „e“: pak steji za
starosłowjanske abs. mjehke E, pak za samozynk o, pak za samo twjerde
jer (ъ), kotrež so w starosłowjanskim hakož poł samozynka (poł o)
wupraješe. Tak su n. př. słowa: zelo, zemja, sedło, sebje, tebje atd. w
starosłowjanskim z absolutuje mjehkim E pisane: зЕлнıЕ, зЕмлıа, СЕдло,
СЕБЕ, тЕБЕ atd. Starosłowjanske relatiwne зас (зъ, зь; съ, сь) je w
našej ryči do absolutnje twjerdeho z a s (zy, sy) přejšło; při tym je so
tež abs. mjehke E pola nas najbóle do abs. twjerdeho y přeměniło, kaž
budźemy pozdźišo widźeć; jenož w někotrych słowach je so tudy samozynk e
zdźeržał, pódla pak mjehkosć starosłowjanskeho E (wupraj je) pušćić
dyrbjał. W druhich słowach steji e za o, n. př. słowa: tež, dele, tejko
(telko, telko) atd. rěkaja w starosłowjanskim: тожE, долъ, толнкъ atd.,
w druhich steji za twjerde jer, n. př. słowa: deska, dešć, serp atd.
pisaja so w starosłowjanskim: дъска, дъждь, сръпъ, (съръпъ) atd. Po
tutym rozpominanju zda so skoro, hako by tež naša ryč jenož jene, a to
absolutnje mjehke e (wupraj je) měła, kaž starosłowjanska jeuož E. Hdźež
mamy twjerde „e“ po twjerdych sobuzynkach, tam dyrbjał po prawym druhi
samozynk (najhusćišo o) stać.

Přisp. 2. W dotalnym rozpominanju smy naše e za wobojotny samozynk
wzali, t. j. za tajki samozynk, kotryž móže runjež tak derje po
twjerdych, kaž po mjehkich sobuzynkach stać, a před kotrymž su relatiwne
sobuzynki pak twjerde, pak zmjehčene (t. j. z mjehkim přidychom
wuprajane a z j pisane). Ale při trochu hłubšim rozmyslenju zda so, zo
tuta theorija njeje cyle wudokonjana a njepowrótna. Naše e wupraja so,
kaž bu hižon spomnjene, po mjehkich sobuzynkach čisće kaž je. W tutym
nastupanju so wone wot druhich wobojotnych samozynkow, kotrež so po
twjerdych a mjehkich sobuzynkach jenak wuprajeja, trochu rozdźěluje. To
wjedźe na tu mysličku, zo traž naše e z cyla žadyn wobojotny samozynk
njeje. Kaž so zda, ma naša ryč skeŕšo dwoje e: čiste, starosłowjanske
abs. mjehke e, kotrež so stajnje kaž je wupraja, a anomalne twjerde e. Z
tym přeměnja so tež naše prjedawše rozkładowanje (§. 3. III. 3.)
Samozynk e njeje wjacy wobojotny, ale dwoji. Čiste, starosłowjanske e
(wupraj je) je absolutnje mjehke, teho dla móže před nim stajnje jenož
mjehki sobuzynk staé. Absolutnje a stajnje twjerde sobuzynki dyrbja před
mjehkim e (je) do absolatnje a stajnje mjehkich sobuzynkow překhodźeć.
Relatiwne sobuzynki su před mjehkim e (je) jenož mjehke, a złóžki: me,
ne, re, be, pe, ſe, we (m-je, n-je, r-je, b-je p-je, ſ-je, w-je)
wuprajeja so, hdyž je to absolutnje mjehke e (je), kóždy raz z wěstej
mjehkotu (nic z mjehkim přidychom) sobu<pb n="43"/>zynkow, štož móhlo so
nimale tak woznamjenić: ṁe, ńe, ṙe, ẇe atd. (ṁ-je, ṅ-je, ŕ-je, ẇ-je
atd.). Ze słowom, při absolutnje mjehkim e (je) płaći wšo to, štož je so
hižon při abs. mjehkimaj samozynkomaj i a ě spomniło (hl. §. 3. III. 1.
2.). Anomalne, starosłowjanske Ъ abo О abo E a Б zastupowace twjerde e
pak móže jenož po twjerdych sobuzynkach stać, kaž y. Po tutym
rozkładowanju mamy jenož štyri wobojotne samozynki (a, o, ó, u), ale tři
absolutnje mjehke (i, ě, mj. e [je]) a dwaj absolutnje twjerdaj (y, twj.
e).

Přisp. 3. Hdyž chcemy abs. mjehke a stajnje twjerde e rozeznawać, kaž
smy to w poslednim přispomnjenju rozkładli: dha nastawa nam nowe a nic
snadne prašenje, kak bychmy woboje w pismje z rozdźělom woznamjeneli. Tu
su štyri rozdźělne prawidła móžne, kotrež chcemy jenotliwje rozpomnić.

a) „Pisaj po theoriji — kóžde mjehke e (starosł. E) z je, kóžde twjerde
e pak ze samym e.“ Štóž pak chce so tehohlej prawidła kruće dźeržeć,
dyrbi potom tež kóžde mjehke e bjeze wšeho rozdźěla, w korjenju a
wukónčenjach, při wěcownikach a přidawnikach, słowjesach a
přisłowjesnikach atd. kóždy raz z je pisać, n. př. ćjeta, ćjećje;
knježje, božje; kładźje, hdźje; hišćje, ćje; bólje, ljepy; hjeja, hjejje
atd.

b) „Pisaj za woko — mjehke e jenož tam z je, hdźež je j we wuprajenju
wosebje sylnje słyšeć.“ To je po l, g, h, ch, k a kh, a po wšěch
relatiwnych sobuzynkach (b, p, f, w, m, n, r), n. př. ljen, gjerman,
hjewak, suchje, wulkje, khjeluch, bjez, pjec, harſje, wjesć, mjesć,
njesć, rjec atd. Wěrno je, zo mjehke e po tutych sobuzynkach swoju
mjehkosć (j) něšto bóle słyšeć dawa, hač po syčawych sobuzynkach č, š
(ř), ž, dź, ć a po j. Štóž pak chce na tajke wašnjo jenož za woko pisać,
tón dyrbi tež po wšěch spomnjenych zynkach, po l runjež tak derje, kaž
po krknikach, wšudźom jenož je stajeć.

c) „Pisaj hospodaŕscy z nuznym rozeznawanjom (oeconomice cum necessaria
distinctione) — mjehke e jenož po relatiwnych sobuzynkach (b, p, f, w,
m, n, r) z je, hewak wšudźom ze samym e.“ Štóž chce so tuteho prawidła
dźeržeć, dyrbi so pódla dopomnić, zo so mjehke e tež po wšěch stajnje a
abs. mjehkich sobuzynkach, wosebje po l a po krknikach kaž je wupraja,
byrnje so tam žane j njepisało.

d) „Pisaj po podobje (analogiji) z druhimi samozynkami — za woboje, za
mjehke a twjerde e, wšudźom jenož jedyn a tón samy pismik e.“ Tak pisa
so, k najmjeńšemu z dźěla, w starym ewangelskim prawopisu, n. př. metam
(= ṁetam, mjetam). Tak pisaštaj w prjedawšich lětach kuj. Smoleŕ a Dr
Pſul, jenož zo wonaj mjehkotu relatiwnych sobuzynkow před abs. mjehkim e
<pb n="44"/>přez smužku wyše sobuzynka woznamjenještaj, n. př. ḿetam (=
mjetam). — Starosłowjanska ryč pisa swoje relatiwne sobuzynki před Е
bjez mjehkeho jeŕ (ь), čisće kaž před н a Ѣ. To jo tež cyle přisprawne a
doslědne, dokelž je Е (runja samozynkomaj н a Ѣ) absolutnje mjehke,
kotrež so stajnje je wupraja.

Kotre prawidło dha je nětkoj najlěpše? Štwórte nic; přetož hdyž mamy w
našej ryči dwoje e, dyrbimy je k najmjeńšemu tam, hdźež je to nuzne, tež
w pismje rozeznawać. Prěnje prawidło by nam smjerć wjele j njetrjebawši
do našeho pisma zanjesło, njetrjebawši, dokelž móže kóždy lohcy wjedźeć,
zo je e po stajnje a absolutnje mjehkich sobuzynkach stajnje jenož
mjehke. Chcył něchtón po druhim prawidle pisać, teho prawopis by hižon
dospołniši był, hač runjež by tež njetrjebawši wjele jótował.
Najdospołniše je třeće prawidło. Po relatiwnych sobuzynkach je nuzne,
mjehke a twjerde e rozeznawać, dokelž móže tu woboje stać; po stajnje a
absolutnje mjehkich abo twjerdych sobuzynkach je tajke rozeznawanje cyle
njetrjebawši; přetož po stajnje a abs. mjehkich móže wšudźom stajnje
jenož mjehke, po stajnje a abs. twjerdych sobuzynkach pak wšudźom
stajnje jenož twjerde e stać. Hdyž so při pisanju třećeho prawidła
dźeržimy, dha mamy tež tón dobytk, zo móžemy samozynk e lóžšeho a
krótšeho rozkładowanja dla do wobojotnych samozynkow sćahnyć, kaž smy to
horjeka činili. Přetož wunoški abo resultaty za prawopis wostawaja při
přijeću třećeho prawidła te same, njech so e za wobojotne abo za dwoje
wudawa.

IV. Wunoški našeho rozpytowanja stupaja, bjez teho, zo bychmy to ze
wšeho započatka chcyli a někak wočakowali, dwěmaj resultatomaj nowišeho
serbskeho ryčespytowanja napřećiwo, mjenujcy theoriji wo zmjehčenych
samozynkach (ja, jo, jó, ju), a přezměrnemu jótowanju nowišeho
prawopisa.

1. Naš nowiši ryčespyt rozeznawa twjerde a, o, ó, u a mjehke (zmjehčene)
ja, jo, jó, ju nic jenož we wuprajenju, ale tež w pismje. Jeli so
njemolimy, dha je so tuta theorija najskeŕšo z druhich słowjanskich
naryčow do našich ryčničnych dźěłow zanjesła. Prjedy hač tutu wěc dale
rozpominamy, budźe snadź wužitne, mały přehlad słowjanskich naryčow po
jich ryčničnej blizkosći a hromaduwisnosći zestajić, zo bychmy z teho
widźeli, kotra słowjanska naryč je nam (a tež druhim) w ryčničnym
nastupanju bližša abo dalša.

<pb n="45"/>

Słowjanska ry|č

ilirska bółh. ruska čěska łužiska pólska

slowinska khorwatska južnoserbska starosłowjanska nowobólharska
wulkoruska běłoruska małoruska čěskomorawska słowakska hornjołužiska
delnjołnžiska Wurostk z njeje je kašubska ryč

7 mil. 4m. 52 mil. 7 mil. 150,000 10 mil.

Starosłowjanska abo starobółharska ryč je, móhł rjec, wšěch maćeŕ.
Wažnej znamješcy jeje starodawneho, cyrilskeho pisma stej twjerde jer
(ъ) a mjehke jeŕ (ь). Wjac króć bu hižon spomnjene, zo starosłowjanska
ryč zmjehčene sobuzynki ženje bjez mjehkeho jeŕ (ь) njepisa, hač jenož
před absolutnje mjehkimi samozynkami н, Ѣ a Е. Tež na to bu pokazane, zo
so w spomnjenym padźe mjehke jeŕ (ь) teho dla wuwostaja, dokelž z dźěla
hižon w tutych samozynkach leži. Tak bu prajene, zo н ničo druhe njeje,
hač ы. Kaž pak je so při samozynku н mjehke jeŕ (ь) ze samym І
hromadusćahnyło: runjež tak je so to tež w druhich padach stało. Město
ьа, ьо, ьĄ, ьж je so jenož pisało ıа, ıо, ıĄ, ıж. Rusowje su cyrilske
pismo přijeli, ale w něčimžkuliž trochu přeměnili, a tež za Іа cyle nowy
pismik я wunamakali. Tak je so počało twjerde „a“ a mjehke „я“, twjerde
„o (oy, y)“ a mjehke „ю“ atd. rozeznawać. Z teho je tež pola nas
theorija nastała, zo su samozynki a, o, ó, u pak twjerde „a, o, ó, u“,
pak mjehke „ja, jo, jó, ju.“ Štó pak njespóznaje, zo tuto j (mjehke jeŕ)
po prawym k prjedystejacemu sobuzynkej, hakož zuamjo jeho zmjehčenosće,
słuša? Naše dotalne rozpytowanja su přećiwo tajkej theoriji, a praja, zo
su samozynki (e), a, o, ó, u wobojotne, kotrež móža po twjerdych a po
mjehkich sobuzynkach stać, po twjerdych za twjerde, po mjehkich za
mjehke samozynki płaćo, bjez teho, zo by tu w jich wuprajeuju někajka
wšelakosć słyšeć była. — Čeho dla dyrbjeli tež tuhlej, kaž mamy za to,
wopačnu theoriju wo zmjehčenych samozynkach (ja, jo, jó, ju) do našeho
ryčespyta ćahnyć? Wona je tak daloko jow wzata, mjenujcy z ruskeje ryče
— wšě druhe, nam bližše naryče ju nimaja —, je tež ćežka a njedospołna,
dokelž sebi wšelake wuwzaća žada. Słowa: čas, law, wola, mjaso, konja
atd. dyrbjałe so po njej po prawym tak pisać: čjas, ljaw, wolja, ḿjaso,
końja atd., hač runjež so w złóžkach: ča, ša, ža, ća, dźa, la atd. ženje
žane <pb n="46"/>j njesłyši. Za naš prawopis je tuta weč měnje wažna;
wobej theoriji pisatej jenak, n. př. konja, jenož zo my to j, hakož
znamjo zmjehčenosće, k sobuzynkej n (konj - a) poćahujemy, druzy pak k
samozynkej a (kon - ja).

2. Naš nowiši prawopis ma přez měru wulku mnohosć jótow, kotrež so po
našich rozpytowanjach pisać njetrjebałe. To su najprjedy wšě te j,
kotrež so we wukónčenjach wěcownikow, přisłowjesnikow a wjazawow na
„mjehke e“ po stajuje a absolutnje mjehkich sobuzynkach pisaja. To su
dale tež wšě te j, kotrež so po krknikach před e stajeja. — Prawidło, zo
maja so „wukónčenja wěcownikow, přisłowjesnikow a wjazawow na „mjehke e“
stajnje jenož z je pisać, je jara samowólne. Přetož w słowje „će“ je
čisće to samo mjehke e, kotrež w słowje „hdźe“, a tola so jene z e pisa
(će), druhe pak z je (hdźje). Štóž chce jene „mjehke e“ (po stajnje a
absolutnje mjehkich sobuzynkach) z je pisać, tón dyrbi to wšudom činić
(hl. §. 3. III. 3. př. 3. a); pak wšudz̓om, pak nihdźe. Štó pak by za to
byl, zo by so wšudźom je pisało? To, zo so někotre wukónčenja na „mjehke
e“ w někotrych krajinach kaž ě, w druhich kaž i, zasy w druhich kaž o
atd. wuprajeja (n. př. zbože = zbožě, zboži, zbožo), to snadź tola
přičiny dosć njeje, zo bychu so wšě wukónčenja wšěch wěcownikow,
přisłowjesnikow a wjazawow na „mjehke e“ wšudźom jenož z je pisałe.
Tajka zda so tuta wěc być, k najmjeńšemu ze stejuišća, na kotrymž tudy
stejimy, hdyž zynki našeje ryče (a jich pisanje) po jich přirodźenym
kharakterje rozsudźamy. — Naš nowiši prawopis pisa po krknikach (z
wuwzaćom krknika j) wšudźom je. Tež tuto j je tajke, kotrež so po našim
zdaću pisać njetrjebało. Po l pisa nowiši prawopis jenož e (nic je), a
praji: l, kotrež je stajnje mjehke, dawa sćěhowacemu samozynkej (e)
nuznje mjehkotu, a teho dla so tu při e žane znamjo mjehkoty (j)
njepiše, n. př. slepy, zeleny, nic: sljepy, zeljeny (kaž so to tola we
wuprajenju słyši!). Njemóhło dha tuto prawidło runjež tak derje tež při
krkuikach płaćić? Tež krkuiki su (wosebje před e) stajnje jenož mjehke,
kaž l. Po našim rozpytowanju a napohladźe (hl. §. 3. III. 3. př. 3.)
móhło so mjehke e tež po krknikach (runjež kaž po wšěch druhich stajnje
a absolutnje mjehkich sobuzynkach) jenož ze samym e pisać. — Z cyla smy
za to, zo bychmy w nastupanju jótowanja při tym wostali a zasy k temu
prawopisanju so wróćili, kotrež staj w prjedawšich lětach knj. Smoleŕ a
(wosebje) kuj. Dr. Pſul (w prěnim zwjazku serbskon. słownika) postajilaj
a trjebalaj, jenož z tym přeměnjenjom, zo by so mjehke e po relatiwnych
sobuzynkach z je (bje, pje, ſje, wje, mje, nje, rje) a nic ze samym — e
(b́e, ṕe, fe, ẃe, ḿe, ńe, ŕe) pisalo.

<pb n="47"/>

Přisp. Přećiwo j po krknikach budźe snadź něchtónžkuliž wosebje teho
dla, dokelž so njedoslědne (inkonseqwentne) być zda, po krknikach je
pisać, po druhich stajnje a absolutnje mjehkich sobuzynkach, wosebje po
l pak nic. K prjedystejacym stajnje a abs. mjehkim sobuzynkam tuto j
(hakož znamjo jich mjehkosće) słušeć njemóže (hl. §. 2. IV. 3), duž
słuša k sćěhowacemu samozynkej (e), kotryž so tudy po krknikach z je
pisa. Samozynk e je po wšěch stajnje a absolutnje mjehkich sobuzynkach
absolutnje mjehki, a wupraja so po wšěch kaž je. Njezda so to po tajkim
njewobstajne a njedoslědne, hdyž so to samo abs. mjehke e po někotrych
stajnje a abs. mjehkich sobuzynkach z je, po někotrych pak ze samym e
pisa? Tuta njedoslědnosć wustupuje najzjawnišo, hdyž krkniki a stajnje
mjehke l bjez sobu přirunawamy. Sobuzynk l nima we sebi ničo syčawe, kaž
dź, ć, č, š(ř), ž; duž namaka so bjez nim a bjez krkuikami we wuprajenju
wšudźom najwjetša podobnosć a, móhł rjec, jenajkosć. Słyš jenož słowa:
law a kał, lud a kut, lód a khód, len a ke mni, ledźba a kedźba, wuhleŕ
a pucheŕ, lewy a hewy atd. Tola při wšej jenajkosći we wuprajenju, při
wšej podobnosći (theoretiskej analogiji) tutych zynkow mamy tudy
wšelakosć w pisanju; přetož nětčiši prawopis pisa: len, ledźba, wuhleŕ,
lewy, pódla pak: kje mni, kjedźba, puchjeŕ, hjewy, hjewak a t. r. — Z
kajkich druhich přičinow móhło dha so po krknikach je stajeć? Dokelž ma
to pólski prawopis? Polak je, kaž je zuate, w gramaticy a ryčničnej
doslědnosći mjeńšeje płaćizny. Abo dokelž móhł druhi Słowjan, n. př.
Čech, naše: ge, he, che, ke, khe po swojim wašnju za twjerde dźeržeć a
twjerdźe wuprajeć? Tež to njezda so dosć dospołna přičina być, zo bychmy
tu je pisali; přetož tajke powšitkomne prawidła wuprajenja budźa temu
bórzy znate, kiž so prócuje, wěstu naryč trochu zeznać. A z tejehlej
přičiny dyrbjało so tuto je tež po l stajeć, dokelž tež słowo „len“
budźe Čech po swojim wašnju čisće twjerdźe (län) wuprajeć; z tejehlej
přičiny dyrbjało so tež ř z našeho prawopisa wuwostajić, dokelž druhi
Słowjan njebudźe sam wot so wjedźeć, zo my ř kaž š a ś (sj) wuprajamy. Z
cyła pak njemóžemy tak wjele na druhich, kaž na sebje samych a na
doslědnu a dopokazanu dospołnosć prawopisa hladać. Naš lud, naše šulske
dźěći budźa zawěsće złóžki: ge, he, che, ke, khe z mjehkim je wuprajeć,
byrnjež so jim to tež njerjekło. Lohcy móže so tu prawidło postajić,
kotrež je tak hižon při wuprajenju a pisanju sobuzynka l před e (po
našim nětčišim prawopisu) nuzne a trěbne. Jeli pak chcemy po krknikach
tež dale je pisać, dha je skoro lěpje, zo to samo tež po l stajamy;
přetož tak smy k najmjeńšemu we tym doslědni, zo wšudźom za woko pisamy
po prawidle, kotrež smy horjeka hakož druhe postajili (hl. §. 3. III. 3.
př. 3. b.).

<pb n="48"/>

Wunoški (resultaty) dotalneho přepytowanja.

I. Samozynki su po jich twjerdosći a mjehkosći:

1) absolutnje twjerde: y (a twj. e),

2) absolutnje mjehke: i, ě (a mj. e),

3) wobojotne (ancipites): e; a, o, ó, u.

II. Samozynk „e“ wupraja so po mjehkich sobuzynkach (wosebje po l a po
krknikach) stajnje „je“, byrnje so tu žane „j“ njepisało. — Při hłubšim
rozpytowanju móžemy tež dwoje „e“ rozeznawać, mjenujcy „abs. mjehke e
(je)“ a „stajnje twjerde e“. Woboje pisa so ze samym „e“; jenož po
relatiwnych sobuzynkach woznamjenja so „mjehke e“ přez „je“.

III. Relatiwne sobuzynki (b, p, f, w, m, n, r) wuprajeja so před
absolutnje mjehkimi samozynkami: i, ě (a mj. e [je]) z wěstej mjehkotu,
runjež so to w pismje wosebiće njewoznamjenja.

IV. Po twjerdym sobuzynku steji twjerdy samozynk, po mjehkim pak mjehki;
a tak tež nawopak (vice versa). — To je powšitkomny zakoń, kotryž ma
tute šesć jenotliwych prawidłow we sebi:

1) Stajnje a absolutnje twjerde sobuzynki móža jenož absol. twjerdea
wobojotne samozynki po sebi měć.

2) Stajnje a absolutnje mjehke sobuzynki móža jenož absol. mjehke a
wobojotne samozynki po sebi měć.

3) Relatiwne sobuzynki móža wšě samoz. po sebi měć, su před twjerdymi
samoz. twjerde, před mjehkimi mjehke, před wobojotnymi pak twjerde, pak
zmjehčene.

4) Absolutnje twjerde samozynki móža jenož stajnje a abs. twjerde a
relatiwne sobuzynki před sobu měć.

5) Absolutnje mjehke samozynki móža jenož stajnje a abs. mjehke a
relatiwne sobuzynki před sobu měć.

6) Wobojotne samozynki móža wšě sobuzynki před sobu měć, płaća po
twjerdych sobuzynkach za twjerde, po mjehkich za mjehke samozynki.

V. Wunošk cyłeho dotalneho přepytowanja je serbski abejcej. Zynki teho
sameho su tute:

a, b, b́, c, č, d, dź, e (je), ě, f, f̍, g, h, ch, i, j, k, kh, ł, l, m,
ḿ, n, ń, o, ó, p, ṕ, r, ŕ, s, š [ř], t, ć, u, w, ẃ, y, z, ž.

<pb n="49"/>

Přisp. Naš abejcej ma 40 zynkow, 32 sobuzynkow a 8 samozynkow. Spomnjene
zynki a pismiki njebudźa snadź wšudźom jenak rěkać. Najlóžše a
najpřihódniše zdadźa so tute pomjenowanja być: a, bej, zmjehčene bej,
cej, čej, dej, dźej, e, jět, ef, zmj. ef, gej, ha, cha, i, jót, ka, kha,
eł, el, em, zmj. em, en, zmj. en, o, ót, pej, zmj. pej, er, zmj. er, es,
eš [erž, erš], tej, ćej, u, wej, zmj. wej, y, zet, žet. Jeli bychu
někotre z tutych pomjenowanjow njezwučene wucho trochu moliłe, dha móhło
so město: čej, ćej a kha tež prajić: c z kwačku, c ze smužku a „wótre
k“; potom su wšě mjena jasne a dospołnje zrozemliwe.

§. 4.

Překhodźowanje zynkow,

A. sobuzynkow, B. samozynkow.

Zynki našeje ryče maja, hdyž je ze zynkami druhich, wosebje romanskich a
germanskich jazykow přirunamy, tón wosebity kharakter, zo su twjerde a
mjehke. We čim tuta twjerdosć a mjehkosć wobsteji, to je nam z
poslednjeju paragrafow znate. Před mjehkim samozynkom njemóže w čisće
serbskich słowach ženje žadyn twjerdy sobuzynk stać, to je krute
prawidło. Teho dla su relatiwne sobuzynki (b, p, f, w, m, n, r) před
abs. mjehkimaj samozynkomaj i a ě jenož mjehke; teho dla dyrbja so tež
relatiwne sobuzynki před wobojotuymi samozynkami (e, a, o, ó, u), hdźež
su te same mjehke, zmjehčować t. j. z wěstym mjehkim přidychom (j)
wuprajeć, n. př. zwón, zwona, w zwonj-e, zwonj-u, zwonj-ach, zwonj-o;
truba, truby, trubj-u, trubj-ach, trubj-o; kur, kura, kurj-u, kurj-ach;
kury, kurj-o, kurj-eća, kurj-ata; kupować, kupuju, kupić, kupj-u; krupy,
krupj-any atr. Tak ma so z relatiwnymi sobuzynkami před mjehkimi
samozynkami. Ale kak dha je to potom při stajnje a absolutnje twjerdych
sobuzynkach (d, t, ł — c, s, z), kotrež so zmjehčić njehodźa? Te same
dyrbja před mjehkimi samozynkami do cyle druhich, stajnje a absolutnje
mjehkich sobuzynkow so přewobroćeć, so přeměnjeć abo — překhadźeć, n. p.
wóz, woza, wozyć, wožu, wožach, wožo; pót, so poćić, so poću, so poćach,
so poćo; płód, płodźić, płodźu; móhɫ, móhli; stoɫ, na stole, stólčk atr.
Něšto temu podobne budźemy tež při samozynkach namakać. To je potajkim
překhodźowanje zynkow, přez kotrež so naša słowjauska ryč wot druhich
jazykow we filologiskim nastupanju wulcyšnje rozdźěluje a wuznamjenja;
to samo chcemy tudy hłubšo rozpominać.

<pb n="50"/>

A. Překhodźowanje sobuzynkow.

I. Absolutnje twjerde sobuzynki su c, s, z. Te same překhadźeja před
mjehkimi samozynkami, kaž je ze wšelakich přikładow widźeć, stajnje
jenož do absolutnje mjehkich (a jim analognych) sobuzynkow č, š, ž, n.
př. hólc — hólče, hornc — hornčeŕ, njesu — nošu, měsyć — měšeć, knjez —
knježić, blizki — bliže atr. — Hdy bychmy w našej ryči ř hakož wosebity
zynk (rž) měli, kaž Čech a Polak (hl. §. 1. II. přisp. 2.): dha by tež
naše r absolutnje twjerde było runja twjerdym syčawkam (c, s, z), a by
stajnje jenož de absolutnje mjehkeho ř překhadźało, kaž c do č, s do š,
z do ž. Tak je to w čěskim a pólskim. Pola nas pak je r tu khwilu
relatiwny sobuzynk a móže so teho dla jenož zmjehčować (ŕ = rj), kaž je
so to hižon w §. 2. I. wobšěrnišo rozkładowało. Tola dźiwnje ma so z
tutym zynkom, hdyž před nim t stoji. Tu so wón rady njezmjehčuje, ale
překhadźa najbóle do ř, n. př. kmótr — kmótřić, wětr — wětřik, bratr —
bratře, sotra — sotřička, wótry — wótřić, wótřu, wótřach, wótřeše;
Třelany (Strehla, mjeno wsy pola Budyšina); tři (tres), třom, třoch,
třomi; nutř, nutřika, nutřka (intra) atr.

Přisp. 1. Tuto „tř“ wupraja so (wosebje wokoło Budyšina) najbóle kaž
„tś, tsj“, n. př. wótřu wupraj: wótsju, nutř wupraj: nutś atr., štož
budźe pozdźišo hišće hłubje rozpominane a jasnišo wuswětlene.

Přisp. 2. Twjerde syčawki c, s, z móža jenož překhadz̓eć Hinak ma so z
tr; to samo móže překhadźeć, móže pak so tež zmjehčować. Tak prajimy n.
př. třebać a trjebać, sotře a sotrje, Pětře a Pětrje, wótře (laut) a
wótrje (scharf), khětře (schnell) a khětrje (khětro, ziemlich) atr. Tola
překhodźowanje tuteho „tr“ je wjele husćiše hač jeho zmjehčowanje,
kotrež je, móhł rjec, jenož nimorjadne.

Přisp. 3. Kaž „tr“ do „tř“, tak překhadźa tež kr do kř a pr do př — před
samozynkom i skoro stajnje, před mjeh<pb n="51"/>kim e často, a tež před
druhimi mjehkimi samozynkami druhdy, n. př. křiwy (curvus, krumm,
starosł. кРнвъ), křiž (crux, kreuz, starosł. кРъСтъ abo кРнжь, ruski
кРЕСшъ), křćić (č. křtiti, po prawym: křšćić, křesćić, starosł.
кРъСтнтн, r. кРЕСшишь, baptizare, quasi signum crucis [кРъСтъ] facere,
signo crucis signare, vel potius: christianum facere, nam кРъСтъ [pro
ХРъСтъ] etiam christus significat), křesćan, křesćijan (christianus,
starosł. кРъСтнıаNъ abo ХРнСтнıаNъ), křud (krjudować), mokřina (stare
mjeno lěsa na połnócnej stronje Wjelećanskich horow, tež wot Němcow
trjebane, wot mokry); — při, pře, před, přez (starosł. прн, пРѢ, пРѢдъ,
пРѢзъ; korjeń je „pr“, łać. pro, prae, per), přećel (starosł.
пРнıатЕль), přasć (starosł. a r. пРяСшь) atr. Z tychhle a druhich
přikładow je widźeć, zo naše r do ř překhadźa, nic jenož, hdyž ma t před
sobu, ale tež tehdom, hdyž před nim k abo p stoji. Tola tu ma so
přispomnić, zo stej kř a př w našej ryči z cyła rědko a skoro jenož w
korjenjach k namakanju, hakož móhł rjec hotowaj překhodaj, z prjedawšich
dobow ryče zdźeržanaj; přetož hdyž chceš n. př. wot přidawnika kipry
přisłowjesnik a słowjeso měć, dha njemóžeš hinak rjec hač kiprje,
kiprić, a hdy by so něthle n. př. wot přidawnika mokry wěcownik na -ina
abo -išćo stworić měł, dha njeby hinak rěkał hač mokrina, mokrišćo.
Hinak ma so z „tř“. To je překhod, kotryž tu hišće nětkoj při
přistupowanju mjehkich wukónčnych ſórmow z „tr“ nastawać widźimy, n. př.
wótry-wótřić, wětr-wětřik atd. Teho dla budźemy překhodaj „kr-kř“ a
„pr-př“ pak cyle zanjekedźbować, pak tola do wobłukow stajeć.

Přisp. 4. Delnjołužiska ryč ma „ř“ wjele husćišo, hač my. Ta sama ma
mjenujcy „kř, př, tř“ we wšěch słowach, kotrež so w starosłowjanskim a
tež w ruskim jazyku z čistym kr, pr, tr (str) započnu, a ma „kr, pr, tr“
jenož w tych słowach, kotrež su w ruskej ryči srjedź k, p, t (st) a r
samozynk o abo e přiwzałe. To je powšitkomny zakoń, kotryž chcemy přez
někotre přikłady wuswětlić. Tak praji delni Łužičan: křasa (krasa, st. a
r. кРаСа), křej (krej, st. кРъвь, r. кРовь), křoma (kroma, st. ar.
кРома), křuty (kruty, r. кРУшьш), křyś (kryć, st. кРнтн, r. кРьıшь),
křebjat (khřebjat, khribjet, st. ХРъБътъ, r. ХРЕБЕшъ); — přawy (prawy,
st. a r. пРавъ), přut (prut, st. a r. пРжтъ). přosyś (prosyć, st. a r.
пРоСнтн), přoso (proso t. j. jahły, st. a r. просо; wot teho słowa
přikhadźa naše [wokoło Kulowa derje znate] słowo prósnica t. j.
jehlnica, słoma wot jahłow); — třawa (trawa, st. a r. тРава), třach
(strach, st. a r. СтРахъ), třuna, (truna, st. a r. СтРоУNа), třugaś
(truhać, st. a r. тРоУгатн) atr — Druhi dźěl horjeka spomnjeneho
prawidła nastupajo praji delni Łužičan: kral (starosł. <pb n="52"/>краль
r. король; starosłowjanske a je so tu w ruskim do dweju o rozpołožiło),
krowa (kruwa, st. крава, r. корова), krotki (krótki, st. кратъкъ, r.
корошкьıи); — proch (próch, st. прахъ, r. порохъ), prog (proh, st.
прагъ, r. порогъ), prose (proso, r. порося), proś (próć, st. пратн, r.
порошь), prěś (prěć, st. пРѢтн, r. пЕРЕшь; tu je starosłowjanske в w
ruskim do dweju E rozestupiło); — strona (st. СтРаNа, r. сшорона), trěś
(trěć, st. трѢтн, r. шерешь) atr. Delni Łužičan wupraja „kř, př, tř“
wšudźom a stajnje kaž „kš, pš, tš.“

Přisp. 5. Sobuzynk „ř“ namaka so runjež tak w hornjo-, kaž
delnjołužiskej ryči jenož po wótrych němikach k, p, t; po cunich
němikach (g,) b, d a po wšěch druhich sobuzynkach njesteji „ř“, ale
zmjehčene ŕ(rj). — Dotal spomnjene překhody móžemy takhlej hromadu
stajić:

Twjerde syčawki: z s c (t)r

Mjehke syčawki: ž š č (t)ř

II. Krkniki (g, h, ch, k, kh) su w našej ryči absolutnje mjehke, dokelž
maja jenož i (a ženje žane y) po sebi. Přir. §. 2. II. a III. Po tajkim
móhło so zdać, zo pola tych samych žane tajke překhodźowanje k
wočakowanju njeje, kaž smy je pola absolutnje twjerdych syčawkow c, s, z
sameje jich twjerdosće dla namakali. A tola widźimy jara husto, zo tež
krkniki překhadźeja, nic jenož do druhich abs. mjehkich, ale tež do abs.
twjerdych sobuzynkow. Přikłady nam to dopokaža. Rozpominaj słowa: wbohi,
wbozy; roh, róžk; proh, na prozy; běhać, běžeć; broh, na brozy, bróžk;
noha, nozy, nóžka; móžu (starosł. могж, mogu, mohu), móhł; — próch, w
próše; hrěch, hrěšić; hłuchi, pohłušić; mucha, muška; duch, duša
(animus, anima); — ruka, rucy; mlóko, w mlócy, mlóčny; sróka, srócy,
sróči; ptak, ptačatko; tykam, tču; pjeku, pječeš, pěc; rjeknu, ryčeć,
rjec atd. Z tychhle a z druhich přikładow je widźeć, zo tež krkniki
překhadźeja, a to do twjerdych a mjehkich syčawkow, mjenujcy h do z a ž,
ch do š, k do c a č. <pb n="53"/>Hdyž tuto z prjedawšimi překhodami
hromadu stajimy, dóstanjemy sćěhowacy wobraz:

Krkniki, gutturales h h ch ch k k Wobr. XI.

Twjerde syčawki z z s s c c tr

Mjehke syčawki ž ž ž š š š č č č tř

Přisp. 1. W tutym wobrazu widźimy jenož tři krkniki (h, ch, k); dwaj,
mjenujcy g a kh, tu njestejitaj. — Naše „kh“ njeje ničo druhe, hač
słowjanske ch(x), kotrež my horni Łužičenjo w započatku słowa abo
korjenja wótrje wustorkujemy (přir. §. 1. II. přisp. 3.). Po tajkim móže
kh jenož hakož zazynk (anlaut t. j. hakož prěni zynk słowa abo korjenja)
město ch stać, a duž wo jeho překhodźowanju žana ryč być njemóže. —
Krknik „g“ je našemu jazykej cyle cuzy, runjež tak tež jeho překhodaj dz
a dž. Jeničke słowo, kotrež so druhdy za přikład tuteho překhodźowanja
bjerje, je figa, na fidzy, (fidžić). Hdźež maja druhe słowjanske naryče
(južnosłowjanska, ruska, pólska a delnjołužiska) swoje g, tam steji pola
nas (a Čechow) wšudźom h; same cuze słowa z g wuprajamy a pisamy my
husto z h, n. př. cyhel (ziegel, tegula), ryhel (riegel), tež město figa
namakamy tu a tam fiha, na fizy (přir. §. 1. I. přisp. 2.). Duž móžemy
překhodźowanje krknika g cyle zanjekedźbować. — Zo krknik j (mjehki
dych, zmjehčeny a zmjehčowacy přidych) překhadźeć njemóže, to njeje
trjeba hłubšo a šěršo rozkładować.

Přisp. 2. Z poslednjeho wobraza je widźeć, zo nam jedyn překhod, kotryž
sebi analogija žada, pobrachuje. Kaž h do z a k do c, tak dyrbjało tež
ch do s překhadźeć, n. př. noha, na nozy; ruka, na rucy; tak dyrbjało
tež rěkać: mucha, na musy (— starosłowjanski jazyk ma: Nа NозѢ, Nа РжцѢ,
Nа моусѢ). Tu pak so pola nas njepraji na musy, ale na muše. Naše ch
překhadźa po tajkim stajnje do š, tež tam, hdźež so h do z a k do c
přeměnja. Duž nam (k najmjeńšemu w nětčišej ryči) překhod „ch-s“
pobrachuje, štož je w nastupanju analogije bjez jenotliwymi krknikami ze
škodu. Něhdy traž je ch tež pola nas do s překhadźało, kaž w
starosłowjanskim jazyku, hač runjež je ćežka wěc, to přez dosahace
přikłady dopokazać. Přetož přikłady, kaž něhdźen: dusyć wot korjenja:
duch, dych — plěsnić (abo tež plesak) wot korjenja: plěch — měsyć
(měšeć) wot korjenja: michać atr., su jara <pb n="54"/>njewěste a
njemóža ničo dopokazać. Ze wšeho sćěhuje to, zo dyrbimy překhod ch-s pak
cyle wuwostajić, hakož našej nětčišej ryči pobrachowacy, pak tola jenož
we wobłukach k tym druhim překhodam přistajeć, hakož po analogiji móžny
a žadany.

Přisp. 3. Druhdy je so prajiło, zo su krkniki (před samozynkami a, o, ó,
u) twjerde, a to teho dla, dokelž dyrbja při přistupowanju mjehkich a
zmjehčowacych wukónčnikow do abs. mjehkich syčawkow překhadźeć. Přećiwo
temu měnjenju smy so hižom prjedy (hl. §. 2. II. přisp.) wuprajili. Tudy
budź jenož hišće to přispomnjene: hdy bychu krkniki swojeje twjerdosće
dla překhadźałe, dha bychu so te same jenož do mjehkich (č, š, ž), a nic
tež do twjerdych syčawkow (c, z) přeměnjałe. Z teho, zo krkniki tež do
twjerdych syčawkow překhadźeja, je widźeć, zo cyłe jich překhodźowanje
bóle wot historiskich momentow, hač wot jich nětčišeho kharaktera (w
nastupanju twjerdosće a mjehkosće) wotwisuje.

III. Dotal smy jenož na absolutnje twjerde a absolutnje mjehke sobuzynki
— na syčawki a krkniki — w nastupanju překhodźowanja spominali. Mamy pak
tež stajnje twjerde a stajnje mjehke sobuzynki. To su d, t, ɫ a dź, ć,
l. Stajnje mjehke sobuzynki (dź, ć, l) su ze stajnje twjerdych (d, t, ł)
přez zmjehčowanje nastałe, kaž smy to w §. 2. I. wobšěrnišo
rozkładowali. Tola při tutych třoch zynkach je zmjehčowanje pola nas
(kaž tež pola Polakow) kročel dale šło, hač pola hubnikow (b, p, f, w,
m) a dźasnikow (n, r), a je tři nowe, wot d, t, ɫ khětrje rozdźělne
zynki dź, ć, l stworiło. Na tajke wašnjo je tudy ze zmjehčowanja
překhodźowanje nastało; přetož kaž twjerde syčawki (c, s, z) do mjehkich
(č, š, ž), runjež tak překhadźeja stajnje twjerde sobuzynki d, t, ɫ do
stajnje mjehkich sobuzynkow dź, ć, l, n. př. twjerdy, twjerdźi; syty,
syću; běły, bělić; słódki, słodźeć; skót, skoćo; smoła, smolić; žida,
židźany; ruta, rućany; woł, wolacy atd. Mjehke sobuzynki dź, ć, l so tež
husto zasy do twjerdych d, t, ɫ wróćeja, n. př. žerdź, žerdka; nić,
nitka; sól (sel), słónka; dźeń, wodnjo; čeledź, čeladnik; mać, matka;
lězu, łažu; horšć, horstka; kić, <pb n="55"/>kitka; syć, sytka; prudźić,
prudło; rudźić so, zrudny; srjedź, srjeda, srědk; kolu, kałam; mlěć,
młyn; swěćić, swětły; ćec, tok, patoki atr. — Nětkoj chcemy sebi wšě
překhody sobuzynkow w jenym wobrazu před woči stajić.

Krkniki, gutturales h ch k g, kh; j

Twjerde syčawki z s c tr

Mjehke syčawki ž š č tř

Wobr. XII. d—dź t—ć ł—l

Přisp. 1. Tutón wobraz z wobr. I., II abo tež VI. přirunajo widźimy, zo
su sebi te same w nastupanju zestajenja sobuzynkow jara podobne, hač
runjež je posledni wobraz cyle samostatnje (bjeze wšeho wotwodźowanja z
prjedawšich) stworjeny. Z teho je spóznać, zo zakonje a prawidła
překhodźowanja hłuboko w přirodźenym organiskim kharakterje sobuzynkow,
po kotrymž smy prěnje wobrazy zestajeli (hl. §. 1. I. II.), leža. Kóždy
sobuzynk móže jenož do tajkich sobuzynkow překhadźeć, kotrež so jemu
analognje stworja. Krknik h je cunja dychawka (semiliquida), a móže
jenož do cunjeju dychawkow ž a z překhadźeć; krknik ch je wótra
dychawka, a móže jenož do wótreju dychawkow š a s překhadźeć; krknik k
je wótry němik (muta), a móže jenož do wótreju němikow č a c překhadźeć.
Twjerda cunja syčawka z móže jenož do mjehkeje cunjeje syčawki ž,
twjerda wótra syčawka s jenož do mjehkeje wótreje syčawki š, a twjerda
storčena syčawka c jenož do mjehkeje storčeneje syčawki č překadźeć.
Twjerdy cuni zubnik d móže jenož do mjehkeho cunjeho zubnika dź, twjerdy
wótry zubnik t jenož do mjehkeho wótreho zubnika ć, a hruby krkny
dźasnik ɫ móže jenož do mjehkeho krkneho dźasnika l překhadźeć Kóždy
sobuzynk překhadźa jenož do analognych sobuzynkow.

Přisp. 2. Tři ze spomnjenych překhodow su tajke, zo so wot tych druhich
zuamjeniće rozdźěluja. To su: d-dź, t-é, ł-l, kotrež su ze zmjehčenja
nastałe (přir. §. 2. I. a III.). Při wostatnych překhodach njemóžemy
sebi na žane tajke zmjehčenje (na žadyn mjehki přidych) myslić. Duž dha
móže so rjec, zo su překhody našich sobuzynkow dwoje: a) čiste abo
woprawdźite (primitiwne, prěnjotne) a b) ze zmjehčowanja nastate
(sekundarne, sćěhowace). Tute steja w poslednim wobrazu prěčnje pornjo
sebi, tame pak vertikalnje spody sebje.

<pb n="56"/>

Přisp. 3. Štož smy tu wo překhodźowanju sobuzynkow prajili, to płaći
jenož we našej hornjołužiskej serbskej ryči. W druhich słowjanskich
naryčach ma so tuta wěc wšelak hinak. To kóždy sam spóznaje, kiž sebi §.
2. (wosebje I. II. přisp. III. ze přisp. a IV. 2.), hdźež je so wo
twjerdosći a mjehkosći sobuzynkow ryčało, hišće junu rozpomni. Mjenujcy
někotre sobuzynki, kaž n. př. d, t, s, z, su pola nas stajnje a abs.
twjerde, w někotrych druhich słowjanskieh ryčach pak jenož relatiwne. Z
teho sćěhuje, zo tajke sobuzynki pola nas překhadźeja (dź, ć, š, ž),
druhdźe pak so jenož zmjehčuja (dj, tj, sj, zj). Intresantny je w tutym
nastupanju sobuzynk l. Tón samy je jenož pola nas stajnje twjerdy (ł) a
stajnje mjehki (l); duž móže tež jenož pola nas překhadźeć. W druhich
słowjanskich naryčach je tutón sobuzynk relatiwny (ль, ль); duž móže so
tam jenož zmjehčować (l, lj). Čěski jazyk je słowjanske ЛЪ a ЛЬ cyle
zhubił, a romanske abo germanske l na jeho město přijał (přir. §. 1. II.
přisp. 2.); duž tež w čěskej ryči ani překhodźowanje ani zmjehčowanje
tuteho sobuzynka njenamakamy. Sobuzynk r je pola nas (a pola wjele
druhich Słowjanow) relatiwny; duž móže so tu jenož zmjehčować (k wuwzaću
je hižon spomnjene překhodźowanje našeho r po wótrych němikach). W
čěskim a pólskim jazyku pak je sobuzynk r abs. twjerdy, a móže tam jenož
překhadźeć, a to do abs. mjehkeho „ř (p. rz)“, n. p. naše słowo „rjad“
rěka č. řad, p. rzad. — Tuto rozpominanje móhli, hdy by to k wěcy
słušało, hišće wjeledale wjesć.

Přisp. 4. Druhdy so stawa, zo dwaj pódla sebje stejacej sobuzynkaj
(wosebje st a sk) wobaj hromadźe překhadźataj, n. př město, měšćan;
wěsty, wěšćić; porst, pjeršćeń; horšć, horstka; Boršć, Forste (wjesne
mjeno); — stysk, so styšće; błysk, so błyšćić; piskać, pišćeć, pišćel
atr. To pak njeje ničo wosebite; kóždy sobuzynk překhadźa tu, móhł rjec,
sam za so na přisłušne wašnjo. Jenož to je tudy k naspomnjenju, zo při
překhodźe „sk-šć (po prawym: sk-šč)“ sobuzynk ć město wótreje syčawki č
stoji, wo čimž budźe pozdźišo ryč. Tajki překhod, kaž „st-šć“ abo
„sk-šć“, móhł snadź so podwojeny abo złoženy (duplicatus v. compositus)
pomjenować.

Přisp. 5. Při někotrych słowjesach V. rjadomnje (po Dobrowskowym
rozdźělenju) widźimy druhdy sobuzynk c ze sobuzynka „t“ nastawać, n. p.
pluskotam, pluskoceš, pluskoce město: pluskotaš, pluskota; rjehotam,
rjehoceš, rjehoce město: rjehotaš, rjehota; błyskotam, błyskoceš,
błyskoce město: błyskotaš, błyskota (— kaž něhdźen dawam, dawješ, dawje
město: dawaš, dawa) atr. To pak njeje žane překhodźowanje; přetož
twjerdy sobuzynk c steji tu město mjehkeho sobuzynka ć, wo čimž budźe w
sćěhowacym paragrafje wobšěrniša ryč.

<pb n="57"/>

B. Překhodźowanje samozynkow.

Kaž sobuzynki, tak přeměnjeja so tež samozynki našeje ryče po wěstych
zakonjach a prawidłach. To widźimy hnydom, hdyž jenož někotre słowjesa
teho sameho korjenja přirunamy, n. př. sedźeć, sadźić, sydać; ležeć,
lěhać, połožić atr. Tež tuto překhodźowanje samozynkow chcemy trochu
wobšěrnišo rozpytować.

I. Samozynk, kotryž najhusćišo překhadźa, je a, a samozynk, do kotrehož
so a najhusćišo přeměnja, je e. Někotre přikłady nam to pokaža: zemjan,
zemjenjo; rjany, rjenje; Jan, Jenje; žadyn, žana, žane, ženje; rjad,
rjedźe; jaty, jeći; přał, přeli; swjaty, swjećić; wjazam, wježe; jahły,
jehlnica; mjatu, mjećeš; laku, lečeš; přadu, předźeš; ćahnu, ćehnješ;
blak, blečk; wićaz, wićežk; klak-ać, klečeć atd. Z tutych a ze wšelakich
druhich přikładow móže so sćěhowace powšitkomne prawidło wotwodźować:
„Hdyž samozynk a srjedź dweju mjehkeju sobuzynkow stupa, kotrajž přez
překhodźowanje abo zmjehčowanje z twjerdych nastawataj: dha překhadźa
tón samy w našej ryči do samozynka e.“ Tuto prawidło ma jara mało
wuwzaćow; jenož někotre wěcowniki a přidawniki zdźerža při skłonjowanju
swoje a, n. př. law, lawje; jama, jamje; žaba, žabje; žadyn, žana, žane,
žani. — Krkniki g, h, ch, k, kh su drje mjehke, ale te same njemóža ani
přez překhodźowanje ani přez zmjehčowanje z twjerdych nastawać (kaž: č,
š, ž, (t)ř — dź, ć, l — (j) — b́, ṕ, f', ẃ, ḿ, ń, ŕ); duž tež samozynk a
pódla krknikow g, h, ch, k, kh, runjež su mjehke, do e njepřekhadźa,
njech te same prjedy abo zady njeho steja, n. př. kał, kale; łhał, łhali
(ale: łžał, łželi); swěću, swěćach, swěćak atr. Zynk j, kotryž ničo
druhe njeje, hač zmjehčeny dych (h), žada sebi překhodźowanje samozynka
a, a rozdźěluje so po tajkim w tutym nastupanju wot wostatnych krknikow.

<pb n="58"/>

Přiśp. Tu snadź něchtón rjeknje, zo su krkniki g, h, ch, k, kh (před
samoz. a, o, ó, u) tola twjerde sobuzynki, dokelž po nich a před nimi
samozynk a do e njepřekhadźa, kaž so to při wšěch druhich mjehkich
sobuzynkach stawa. My pak sebi tu wěc takhlej wukładujemy. Samozynk a
překhadźa teho dla do wyššeho samozynka e, dokelž sobuzynkaj z wobeju
stronow do mjehkeju sobuzynkow překhadźataj abo so zmjehčujetaj;
sobuzynkaj z wobeju stronow ćehnjetaj, móhł rjec, při swojim
překhodźowanju abo so-zmjehčowanju samozynk a sobu do ćeńšeho samozynka
e (je-li překhodźowanje abo zmjehčowanje jenož z jeneje strony samozynka
a, dha tež wón do žaneho e njepřekhadźa). Krkniki g, h, ch, k, kh su
drje mjehke, ale wone njemóža přez žane překhodźowanje abo zmjehčowanje
z druhich twjerdych sohuzynkow nastawać. Duž tež te same pódla stejacy
samozynk a do ćeńšeho e sobu njećahnu, abo z druhimi słowami, duž sebi
krkniki g, h, ch, k, kh, runjež su mjehke, nježadaja, zo by jich dla
samozynk a do samozynka e překhadźał, kaž to wšě druhe (přez
překhodźowanje abo zmjehčowanje nastawace) mjehke sobuzynki činja. — W
słowach: ćahnu, ćehnješ; jahły, jehlnica atr. je sobuzynk h němy.

II. 1) Samozynk a překhadźa najhusćišo do samozynka e, jenož z rědka
přeměnja so tón samy tež do samozynka o, n. př. rady, rodźeć; mały,
molički, mólčki; twarju, stworju; hład-ki, hłodać atr.

2) Samozynk a přeměnja so do samozynkow e a o; runjež tak překhadźataj
tež samozynkaj e a o do samozynka a, n. př. sedźeć, sadźić, sadźeć;
čeledź, čeladnik; klepam, kłapam; žel, žałosć; krej (kreẃ), krawić;
pjeć, pjaty; len, lany; — khodźić, skhadźeć; kolu, kałam; skok, skočić,
skakać; mok-ry, mačeć; steju a stoju, stajić, stajeć atr.

3) Samozynk o njepřekhadźa jenož do a, kaž runje widźachmy, ale tež do
samozynka e, a teho runja přeměnja so tež samozynk e nic jenož do a, kaž
bu runje spomnjene, ale tež do samozynka o, n. př. skoro, skerje; połny,
pjelnić; žona, ženić; rozom, rozemić; drob-ny, drjebić; dobry, derje;
porst, pjeršćeń; doł, dele; — ležu, łožo; wjedu, wodźu; wjezu, wožu;
njesu, nošu atr.

<pb n="59"/>

4) Samozynk e přeměnja so často do samozynka ě, a nawopak ě do e; tež
samozynk o překhadźa druhdy do hłubšeho samozynka ó, a nawopak ó husto
do o, n. př. ležu, lěham; leću, lětam; rjek-nu, rěkam; pjeku, pěc;
(drjewo) ćesać, ćěsla; kćěć, kćenje; trěć, trjenje; škrěć, škrjeny; —
noha, nóžka; točić, tóčka; molić, zmólk; rola, rólnik; škoda, škódny;
młody, młódši; dwór, dwory; kóń, konjenc; pót, poću so; skót, skoćo;
mój, moja, moje atd. — Hdyž wšě dotal spomnjene překhody samozynkow
hromadu zestajimy, dóstanjemy tutón wobraz:

Přisp. 1. Tutón wobraz (mjenujcy jeho lěwu stronu) z wobrazom IV.
přirunajo namakamy, zo su samozynki ě, e, a, o, ó we woběmaj na to samo
wašnjo zrjadowane, hač runjež smy wobraz IV. po přirodźenym nastaću
samozynkow, tutón wobraz XIII. pak po jich překhodźowanju cyle
samostatnje zestajeli. Z teho je widźeć, zo tež při samozynkach zakonje
a prawidła překhodźowanja we jich organiskim kharakterje leža, kaž smy
to hižon při sobuzynkach spóznali (přir. §. 4. A. III. přisp. 1.). Kóždy
samozynk přeměnja so najradšo do teho samozynka, hotryž jemu w horće
najbliže leži. To je powšitkomny zakoń. Hłowne samozynki a, i, u
njepřekhadźeja jedyn do druheho, dokelž su w horće předaloko wot so
zdalene. Najwyšši samozynk i móhł do ě a e, najhłubši u móhł do ó a o
překhadźeć, kaž so to pola druhich Słowjanow stawa. Tola tuto dwoje
překhodźowanje je w našej ryči tak rědke, zo móžemy je cyle
zanjekedźbować; jenož někotre słowa pokazuja na to samo, kaž n. př.
wisać, wěšeć; ćichi, ćěšić; łuh, łóžny (?) Srjedźanski hłowny samozynk a
přeměnja so najhusćišo, a to do pódlanskeju samozynkow e a o; a runjež
tak překhadźataj tež tutaj dwaj samozynkaj (e, o) nic jenož jedyn do
druheho, ale wobaj tež do samozynka a. Tute tři samozynki a, o, e,
kotrež w poslednim wobrazu w třiróžku steja, dawaja nam <pb
n="60"/>najwažuiše a hłowne překhody samozynkow, bjez kotrymiž je
wosebje překhodźowanje a-e jara huste. Překhodaj e-ě a o-ó (a nawopak)
staj jenož pódlanskaj; přetož ě njeje ničo druhe hač e, z i změšane; a ó
njeje ničo druhe hač hłuboke o, z u změšane.

Přisp. 2. Z poslednjeho wobraza widźimy, zo nam samozynki: a, e, ě, o, ó
dźesać prěnjotnych překhodow dawaja. Druhdy stawa so, zo wěsty samozynk
najbližši přeskočiwši do dale stejaceho samozynka překhadźa Tak přeměnja
so samozynk a do ó a ě, a nawopak přeměnjataj so samozynkaj ó a ě do a,
n. př. mały, mólčki; mam, měć; drěć, drač; lězu łažu; tak přeměnja so
samozynk e do ó a o do ě, a nawopak samozynk ó do e a ě do o, n. př.
plesć, płót; kleć, kłótba; spěch, spochi atr. Samozynk ě móhł tež do ó
(n. př. srěni, srědni, sródka), a ó móhło tež do ě překhadźeć. Tak
bychmy dźesać nowych, přeskakowacych překhodźowanjow měli, mjenujcy:
a-ó, a-ě, ó-a, ě-a; e-ó, o-ě, ó-e, ě-o; ě-ó, ó-ě. Tola tute
překhodźowanja su tak rědke, zo njejsu spomnjenja hódne. K temu
přikhadźa, zo te same po prawym ničo nowe a wosebite njejsu. Přetož e a
ě stej jedyn a tón samy samozynk, ruujež tak o a ó; duž su tež tute
přeskakowace a prjedawše prěnjotne překhody, móhł rjec, jene a te same,
hdyž jenož město měšaneho ě a ó čiste e a o stajimy. Teho dla budźemy
tute přeskakowace překhodźowanja samozynkow cyle zanjekedźbować.

Přisp. 3. Samozynkaj a a o přeměnjataj so do wyššeho samozynka e, hdyž
so po nimaj stejacy sobuzynk zmjehčuje, abo hdyž tón samy do mjehkeho
sobuzynka překhadźa (— pola a dyrbi tež mjehki sobuzynk, ze zmjehčowanja
abo překhodźowanja nastawacy, prjedy stać, nic tak pola o), n. př.
zemjan, zemjenjo; laku, lečeš; skoro, skerje. Napřećiwnje překhadźa
samozynk e do hłubšeju samozynkow a a o, hdyž so jedyn pódla njeho
stejacy mjehki sobuzynk do twjerdeho přewobroća, n. př. žel, žałosć;
ležu, łožo. Po tajkim překhadźataj hłubšej samozynkaj (a, o) do wyššeho
(e) susodneje mjehkosće dla, a nawopak přeměnja so wyšši samozynk (e) do
hłubšeju (a, o) susodneje twjerdosće dla. Z teho je widźeć, zo zakonje a
prawidła při překhodźowanju samozynkow tež we jich nakhilnosći k
twjerdosći abo k mjehkosći leža, a nic samotnje we jich organiskim
kharakterje; z teho je dale tež to k spóznaéu, zo so wobojotne samozynki
woprawdźe w tej měrje wot mjehkosće k twjerdosći khileja, kaž we wobrazu
IX. po rjedźe bjez abs. mjehkim i (a ě) a abs. twjerdym y steja (— tutón
rjad je: e, a, o, ó, u; přir. §. 3. I. přisp.).

Přisp. 4. Překhod e-ě njeje w našej ryči cyle rědki. Při žónskich
wěcownikach, kotrež maja před wukónčnym a <pb n="61"/>mjehki sobuzynk
(po Dr. Pf. VII. skł.), wukhadźa jenotny rodźak (a jemu runja tež
mnohotny mjenowak a žadak) na „mjehke e“, n. př. zemja, zemje; rola,
role. Tuto e přoměnja so při jenosylbnych wěcownikach do ě, n. př. škla,
šklě; łža, łžě; škra (škrja), škrě; mša, mšě atr. Tež jenozłóžkne
słowjesa ze samozynkom e, kotrež po Dobrowskowym rozdźělenju do rjad. I.
B. słušeja, maja ě město (něhdušeho) e, n. př. mrěć, trěć, kćěć, hrěć,
škrěć atr. (Słowjesa: přeć, leć, kleć, jeć, dźeć so atr. nimaja žane ě,
hač runjež su jenozłóžkne; přetož w tych samych steji e za a. Po prawym
rěkaja tute słowjesa tak: přać, lać, klać, jać, dźać so, kaž je to z
jich podźělnikow abo participijow: přał, lał, klał, jał, dźało so atr.
widźeć). — Z cyła přeměnja so samozynk e rady do samozynka ě, hdyž w
jenosylbnych słowach (wosrjedźa abo na kóncu) steji, n. př. měd
(mjedowy), prědk (prjedy), dwě, zlě, ně atd. město: mjed, prjedk, dwje,
zle, nje atd.

Přisp. 5. Překhod ó-o je wosebje při skłonjowanju k wobkedźbowanju.
Wěcowniki, kotrež maja w mjenowaku jenoty před wukónčnym sobuzynkom
hłuboke ó, přeměnjeja to samo we wšěch druhich padach do čisteho o, n.
př. dwór, dwora, dwory; wóz, woza; bróń, bronje; kósć, kosće; nóc, nocy
atd. Tola tuto prawidło njeje bjez wuwzaća; někotre wěcowniki zdźerža
swoje hłuboke ó we wšěch padach, n. př. próch, prócha, próše; mróz,
mróza, mrózy; hródź, hródźe, hródźi atr.

III. Při samozynkach mamy hišće jedyn překhod rozpominać, kotryž je
něšto dźiwniši, hač dotal spomnjene. Starosłowjanske (a ruske) E je
absolutnje mjehki samozynk, a wupraja so stajnje kaž je. Tež naše e
khila so, hač runjež je w nětčišej ryči wobojotny samozynk, jara sylnje
k absolutnej mjehkosći (haj, naše čiste, woprawdźite e je tež absolutnje
mjehke, kaž smy to wšo w §. 3. III. 3. ze přisp. 1. 2. wobšěrnišo
rozpytowali). Tuteje skoro absolutneje mjehkosće dla překhadźa naše e,
hdyž so pódla njeho stejacy mjehki sobuzynk do twjerdeho wróća, nic
jenož do wobojotneho o abo a, kaž je hižon znate, ale druhdy tež do
absolutnje twjerdeho samozynka y, n. př. sedźeć, sydać; rjec, ryčeć;
debić, dyba; mlěć, młyn; łać. vesperae, naše: nyšpor atr. Tuta wěc zda
so nam wažna być; přetož tuto ze samozynka e nastawace y je w ryče<pb
n="62"/>spytnym nastupanju něšto cyle druhe, hač tamo y, kotrež je
twjerdy, hruby i-zynk (stsł. ъı, přir. §. 1. III.).

Přisp. Syčawcy s a z stej w starosłowjanskim jazyku relatiwnej (Съ, зъ a
Сь, зь), a syčawka c je tam absolutnje mjehka (jenož ць); duž móžetaj w
starosłowjanskim po tutych třoch sobuzynkach absolutnje mjehkaj
samozynkaj Е a ѣ stać. W našej ryči su tute tři syčawki (c, s, z) do
absolutnje twjerdych sobuzynkow přešłe. Při tym staj so pola nas
starosłowjanskaj absolutnje mjehkaj samozynkaj Е a ѣ (po sobuzynkach: c,
s, z) najbóle do absolutnje twjerdeho samozynka y přeměniłoj, n. př.
цѣлъ, cyły; цѣпъ, cypy; СEдмь, sydom; СѣNО, syno; Сѣкатн, łać. secare,
syku, syc, sykać; зѣватн, zywać; зEРцалО, zyrcadło atr. W tych słowach
pak, w kotrychž po złóžkach: цE, цѣ, СE, Сѣ, зE, зѣ mjehki sobuzynk
steji, je so samozynk e najhusćišo zdźeržał, hač runjež je pola nas
prjedy stejacych abs. twjerdych syčawkow (c, s, z) dla absolutuu
mjehkosć starosłowjanskeho E (wupraj je) pušćić dyrbjał, n. p. зEлнıE,
zelo; зEмдıа, zemja; СEБE, sebje; Сѣдѣтн, sedźeć atr. Přir. §. 2. II.
přisp. a §. 3. III. 3. přisp. 1.

IV. Z dotalnych rozpytowanjow budźe snadź jasne, zo je překhodźowanje
zynkow něšto cyle druhe, hač jich zmjehčowanje. Wěsty zynk so zmjehčuje,
t. j. wěsty zynk wupraja so z mjehkim přidychom (j); wěsty zynk
překhadźa, t. j. wěsty zynk přeměnja so po wěstych zakonjach a
prawidłach do cyle druheho (jemu jenož analogneho abo podobneho) zynka.
Při zmjehčowanju wostawa zynk tón samy, wupraja so jenož z mjehkim
přidychom; při překhodźowanju nastawa nam cyle druhi zynk. Samozynki
móža jenož překhadźeć; sobuzynki móža překhadźeć a móža so tež
zmjehčować. Tola te sobuzynki, kotrež so zmjehčuja, njemóža překhadźeć,
a te, kotrež překhadźeja, njemóža so tež zmjehčować. Sobuzynki, kotrež
móža so jenož zmjehčować, su hubniki b, p, f, w, m a dźasnikaj n, r;
sobuzynki, kotrež móža jenož překhadźeć, su krkniki h, ch, k (do
twjerdych a mjehkich syčawkow), syčawki c, s, z (do mjehkich syčawkow:
č, š, ž), zubnikaj d, t (do mjehkeju zubnikow: dź, ć) a hubnik — po
prawym dźasnik — ɫ (do mjehkeho dźasnika: l). Hdyž hišće <pb
n="63"/>junu na wobraz X. pohladamy, dha widźimy, zo stajnje a abs.
twjerde a mjehke sobuzynki jeho liweje strony jenož překhadźeja,
relatiwne praweje strony pak jenož so zmjehčuja. — Zo je překhodźowanje
zynkow, přez kotrež so naša słowjanska ryč we filologiskim nastupanju
wuznamjenja, tež jara zajimawe abo intresantne, to je wěste. Štó by sebi
n. př. při prěnim a zwjeŕšnym pohladnjenju z dobom na to pomyslił, zo
matej słowje šoɫ a khodźiɫ jedyn a tón samy korjeń? A tola temu hinak
njeje. Słowo šoɫ (šła, šło, po prawym: šedł, šeł, šła, šło, č. šel, r.
шEлъ) přikhadźa wot korjenja šedu (r. шEдУ, starosł. шьдъ, profectus,
ποϱευϑείς), kaž nam to překhodnik abo přestupowak druhi (transgressivum
v. gerundium perfecti) šedši (šedwši), přišedši dopokazuje. Syčawka š
překhadźa do krknika ch, kotryž my w započatku słowa abo korjenja wótrje
hakož kh wuprajamy; zubnik d překhadźa do dź, a samozynk e do samozynka
o: tak dóstawamy z korjenja šedu nowu fórmu khodźić (č. choditi, stsł.
ar. ходнтн). Naše słowo žohnować njeje ničo druhe, hač n. segnen, łać.
signare. Łać. a němske s wuprajamy my kaž z, a z překhadźa do ž; město g
ma naša ryč wšudźom h, a samozynk e překhadźa často do samozynka o: na
tuto wašnjo přeměnja so słowo signare, segnen do našeho žohnować. Tak je
tež naše słowo křiž to samo, štož n. kreuz a łać. crux atr. Tajkich
přikładow za překhodźowanje zynkow je přewjele.

Wunoški (resultaty) tuteho paragrafa.

I. Stajnje a abs. twjerde sobuzynki dyrbja při přistupowanju mjehkich
samozynkow do analognych stajnje a abs. mjehkich sobuzynkow překhadźeć.
Tute mjehke sobuzynki so husto zasy do twjerdych wróćeja.

Relatiwne sobuzynki, kotrež su před y twjerde, před i a ě pak mjehke,
dyrbja so před wobojotnymi samozynkami (e; a, o, ó, u), hdyž su te same
mjehke, zmjehčować. — Naše tr móže překhadźeć, móže pak so tež
zmjehčować.

<pb n="64"/>

II. Krkniki „h, ch, k“ překhadźeja we wěstych padach, kotrež ma ryčnica
poznamjenić, do analognych twjerdych a mjehkich syčawkow.

III. Hłubše samozynki překhadźeja susodneje mjehkosće dla do wyššich, a
wyšše překhadźeja susodneje twjerdosće dla do hłubšich samozynkow.

IV. Překhodźowanja zynkow, A. sobuzynkow, B. samozynkow, su po wšěm
rozpytowanju tute:

A.

I. h — z — ž.

II. ch — s — š.

III. k — c — č.

IV. d,t,ł — dź, ć, l.

V. (t)r — (t)ř.

B.

I. a — o — e.

II. e — o — a.

III. e, o — ě, ó.

IV. ě, ó — e, o.

V. e — y.

V. Hdyž wšě tudy wopřijate překhody sobuzynkow a samozynkow na drobniše
rozestajimy, dóstanjemy tutón intresantny dwoji wobraz:

A. I. II. III. IV. V.

Wbr. XIV. 1) h—z 4) (ch—s) 7) k—c 10) d—dź 13) tr—tř

2) h—ž 5) ch—š 8) k—č 11) t—ć 14) (kr—kř)

3) z—ž 6) s—š 9) c—č 12) ł—l 15) (pr—př)

B. I. II. III. IV. V.

Wobr. XV. 1) a—e 4) e—a 7) e—ě 9) ě—e 11) e—y

2) a—o 5) o—a 8) o—ó 10) ó—o —

3) o—e 6) e—o — — —

Přisp. Dospołne překhodźowanje a so-zmjehčowanje zynkow mamy jenož w
čisće serbskich abo tola zeserbšćenych słowach, w cuzych słowach so to
samo jara husto zanjekedźbuje.

[1] ⁾ Azbuka mjenuje so starosłowjanski alſabet; přetož jeho prěni zynk
a pismik je a, wupraj az, druhi Б, wupraj buki.

[2] ⁾ W tutym spomnjenym padźe, hdźež ma naša ryč twjerde „e“, ma
starosłowjanski jazyk cyle druhe samozynki, hač e. Naše přidawne słowo
„dobry, dobra, dobre, dobreho, dobreje, dobremu, dobrej, dobreju“
wukónča so w starosłowjanskim takhlej: дОБРъıн (dobryj), дОБРаıа
(dobraja), дОБРОıЕ (dobroje), дОБРагО (dobrago), дОБРъııA (dobryja),
дОБРОмОУ (dobromu), дОБРѣн (dobrěj), дОБРОУю (dobruju).
